Větší část soboty se sypal sníh. Ještě dávno po setmění padalo shůry cosi mokrého podobného spíše drobnému dešti se sněhem. A protože jsem se do terénu nedostal, jsem zvědavý, co mi počasí připraví na dnešní, tedy nedělní, ráno.
Vstávám až po rozednění do podmračeného dne. Sníh sice ještě drží, ale je určitě nějaký ten stupínek nad nulou a hlášeno je výrazné oteplení. Dávám kafe a chleba s máslem a s výbavou se přesouvám do auta. Jsme v Pístovicích a tudíž bych měl vyrazit někam k Tovačovu. Cestou přemýšlím o tom, jaké štěstí měl v pátek Karel Šimeček s Alešem Prágrem a Petrem Macháčkem, kdy za nádherného slunečného dne mohli z bezprostřední blízkosti pozorovat na nezamrzlém oku střední nádrže pod přepadem stále se střídající husy a povedlo se jim odečíst čtyři límce ze sedmi u hus velkých. Podobné podmínky nepanují příliš často, kdy nádrže z větší části zamrznou a husy pak nocují na malé ploše nedaleko silnice, odkud se dají během dne, kdy se vracejí napojit, pohodlně pozorovat. Dumám o tom a přijíždím do Vyškova. S mírným údivem sleduji své ruce, které točí volantem přesně na opačnou stranu, než je Tovačov. No vida, tak přece jen vyrazím za husami. 🙂
Pak už na to dupu, abych byl pod Pálavou co nejdříve. Zkusmo přibrzdím u polí pod Pohořelicemi, ale není zde ani pírko. Tedy až na nějaké to káně lesní a poštolku. Následuje kukec do polí před Drnholcem. Ani tady nic není. Fajn, tak ještě hráz mezi Dyjí a horní nádrží.
Zasněžený led sahá až ke hrázi. Sedí na něm jen tři racci bouřní. Pod mostem je volná hladina s desítkou labutí. Sedím v autě a okýnkem cvakám pár dokladovek osamělé husy velké, která tu dělá labutím ještě s jednou lyskou společnost. Po celou tu dobu – je asi půl druhé hodiny po rozletu – se na obloze neukazuje ani jedna husa.
Je čas konečně se podívat k hrázi u kostelíka. Jsem tu před devátou. Panuje příjemné bezvětří, můžou být tak tři nad nulou a sníh na krajnici začíná čvachtat. Nezamrzlé oko je plné poláků a kachen. Z hus je tu jen šest velkých a pár běločelek. Všímám si ale pohybu v polích směrem k Dolním Dunajovicím. Tam jsou husy na pastvě. Prohlédnu zdejší kachny a pustím se tam za nimi. Na kraji ledu sedí čtyři mladí orli mořští, chocholaček je odhadem 450, poláků velkých 250. Početné jsou kopřivky (23 ex.), morčáci velcí (34 ex.) a morčáci malí (12 ex.). Bonusem je dvojice kaholek. Na druhé straně hráze je také oko s několika desítkami hvízdáků a třemi stovkami lysek. Jedu mrknout do těch polí.
Husy brzy nacházím. Jsou rozprostřeny po zvlněném lánu. Zastavuji v bezpečné vzdálenosti a prohlížím alespoň ty krajní, které nejsou kryty terénní vlnou. Z valné většiny jde o běločelky. Tak tři čtyři ptáci ze sta jsou husy polní ssp. rossicus, nyní označované jako tundrové. Jednotlivě jsou vidět husy velké. Sedám do auta a přejíždím kus dál, abych prohlédl další ptáky. Opět se mi daří dostat do hledáčku tak 1500 hus. Berneška žádná, límec také, ale asi po dvaceti minutách se dostávám k hlavě trčící z hejna, která patří dospělé huse malé – výrazný žlutý kroužek kolem oka, bílá skvrna na čele jdoucí obloukem až k týlu, malá kulatá hlava, kratičký trojúhelníkový zobák, hlava a krk dost tmavé… Stojí ve druhé řadě těch hus, které mám nejblíže. Zkrátka náhoda, jako většinou. Dává mi bohužel jen asi čtyři minuty pozorování, když se celé hejno s rachotem zvedá. Teprve teď vidím, kolik jich je – odhadem to musí být přes 10 tisíc ptáků. Koukám, proč se zvedly a ani se moc nedivím. Z druhé strany se k nim přiblížil myslivec s puškou přes rameno, který se je snaží fotit na mobil. Husy naštěstí sedají a ještě lépe, než před chvílí. Dokonce je mám blíže. Chvíli pozorně šponují krky, ale pak se shýbají k pastvě. Užívám si dalších asi 20 minut kochačky, kterou mám v zimě nejraději. Zprava bohužel přijíždí chlapík na voze taženém koňmi a hejno zvedá znovu. Malá část se letí napojit k nádrži a většina sedá daleko do polí za obzorem. Jsou pro mě ztraceny.
Využívám situace a rychle přejíždím zase k nezamrzlému oku, na kterém teď sedí necelá tisícovka severských husí. Rychle je prohlížím. Co chvíli se menší skupina odlepuje od hladiny a vrací se do polí. Spěchám. Mám štěstí, zhruba v polovině hejna plave dvojice bernešek rudokrkých. Ani se nedivím, že husy zůstávají na vodě jen krátce. Po ledě totiž míří ke Kostelnímu ostrůvku zástupy výletníků. Rychle skenuji další husy a čistě náhodou nacházím na jedné běločelce černý límec s kódem DR4. Během deseti minut jsou husy zase pryč. Ale ten límec za to stál. Na hrázi postávám ještě asi hodinku a čekám, jestli se nepřiletí napojit další ptáci. Nic. Nevadí. Naposledy se jedu ještě mrknout k polím.
Husy jsou ale opravdu hodně daleko. Musel bych k nim přes pole a nechci je zbytečně plašit. No nic, hodím cvakem po prolétajícím skřivanovi a vracím se na Vyškovsko. Kéž by se ještě našla příležitost se tu co nejdřív po husách poohlédnout.
Husy běločelé (Anser albifrons) s jednou polní (A. fabalis).
Mapka odečtů husy běločelé s černým límcem DR4. Límcovaná byla v prosinci 2012 v Nizozemsku. Až do února 2014 dávala přednost západní Evropě – Nizozemsko, Belgie, Německo. Od března 2014 se jí ale zalíbilo více k východu – Polsko, Maďarsko, Rakousko a nyní prvně Česká republika.
