Na druhou polovinu března je skutečně mrazivé počasí. Slunce sice svítí a v závětří je příjemně, ale vítr se prohání krajinou prudký a ledový. V Tovačově má proběhnout terénní exkurze a proto, že jsem slíbil některým účastníkům dodat klubové placky, tak směřuji na střední Moravu.
Z dálnice sjíždím u Žešova a pokračuji rozbitou asfaltkou lemující letiště. Na jednom místě potkávám dobře 150 pěnkav obecných a jikavců a o kus dál se z pole na keře přesouvá dalších 300 pěnkav. V Tovačově kupuji svačinu, kterou do sebe cpu u sádek. Scházejí se první účastníci exkurze. Úplně první je naprosto zmrzlá Jarka Kačírková. Vítr je nemilosrdný a teploty jsou někde o 25°C níže než vloni. Na mysli mi vytane známá věta z Vančurova Rozmarného léta: „Tento způsob léta“, děl vposled, odvraceje se od přístroje Celsiova, „zdá se mi poněkud nešťastným.“ Jen to léto by se hodilo zaměnit za jaro.
Vítáme se s ostatními. Na Křenovském postávají po březích volavky popelavé (51 ex.). Na Hradeckém jsou vidět hoholi, morčáci velcí a pak hlavně poláci velcí a chocholačky. U Mlýnského náhonu tiše v keřích poskakují budníčci menší a vysoko nad rybníkem letí k severu početné skupiny kormoránů. Na hrázi kolem kříže přeletují bramborníčci černohlaví, dvakrát pozorujeme pochopa a na ozimu severně se pasou husy velké. Zpáteční cestou nás míjí orlovec a čas od času jsou vidět ve vzduchu klíny hus – převážně polních – vracejících se k jihu. Na severu asi nebude příliš vlídno. Vypovídají o tom obrovská hejna kulíků zlatých, která jsou stále pozorována všude po republice. David Lučan mi vypráví, jak jich včera viděl téměř 700 a sms-ka od Tómy Grima zmiňuje dokonce 1000 ex. od Vlasatic na Pohořelicku.
V závětří u Annína se skrývají roháči (40 ex.), tokají hoholi (17 ex.) a nejpočetnější jsou chocholačky a poláci velcí. Na hladině zježené bílými hřebínky vln jsou jižně od jezera dobře 3 stovky kormoránů. Vítr nám příliš komfortu k pozorování neposkytuje. Většinou se choulíme nad stativáky, podupáváme a podléháme zimě. Zajímavostí je krásný samec turpana hnědého a podivný kříženec chocholačky se znaky obou pohlaví (má náznak malé ostré chocholky v týle a boky světlejší než samice). Troubeckou pískovnu mám z jejího SZ okraje proti slunci. Přejíždím kousek dál k jihu a mezi racky chechtavými rozeznávám 4 racky žlutonohé. Vítr je tak nepříjemný, že od podrobného zkoumání hladiny upouštím.
Pomalou jízdou mířím k jihu. Na oranici v úrovni Plučiska přeletují čejky (240 ex.) a když chvíli stojím venku, tak se nade mnou ozvou kulíci zlatí (18 ex.). Na oschlých hrudách poskakují kvíčaly, ale také konipasi bílí a samice bramborníčka hnědého. Pak ještě kratičké zastavení u rybníka v Chropyni, kterému dominuje křik racků chechtavých. V parku poskakují drozdi zpěvní a kvíčaly, nad rákosím krouží pochop (M) a z hladiny se ozývají roháči. No a v Kojetíně u rybníka Pod Hrází si připisuji starou známou labuť zpěvnou se žlutým límcem 7R42. Jihozápadně pod Kojetínem jsou v polích rozsáhlé louže. Cestu k nim však již nehledám. Vyfackován ledovým vichrem rád zůstávám ve vytopeném autě, poslouchám příběh o rytířích Kulatého stolu a vracím se do Brna.
Středomoravská Zpěvanka tentokrát dělá garde páru labutí velkých v Kojetíně.
