Povinnosti mě zavály do Přerova na dopolední členskou schůzi MOSu. Dovídám se řadu zajímavých informací a kolem poledního odjíždím. Venku je skoro zataženo a panuje nepříjemné vlezlé počasí s teplotami šplhajícími sotva k nule. Terénu asi moc nedám, přesto mířím alespoň na chvíli k Tovačovu.
Zastavuji u pískovna na kraji Troubek. Vítr je studený. Říkám si, jaké asi panuje počasí na hřebeni Šumavy, kam určitě vyrazilo pár nadšenců hledat megararitu posledních dní – pěnkaváka sněžného. Na zvlněné vodní hladině je vidět jen pár tmavých siluet kachen. Až v okuláru stativáku zjišťuji, že kromě kachen je tu i 12 hvízdáků, 18 hoholů, tři samci morčáků velkých a nějaká ta lyska. Obloha je šedivá, moc chuti k dalším zastávkám nemám.
Zajíždím ke břehu Annínského jezera, které je překvapivě celé pod ledem. Nade mnou přeletuje jeden osamělý racek bouřní. V bezlistých křovinách i korunách stromů je úplné ticho. Ozývá se jediný brhlík. Zkouším si představit, jaké množství ptáků bylo všude ještě před nějakými dvěma sty let a jaké by to bylo, kdyby z přírody zmizeli ptáci úplně. Hrozná představa.
Na kraji Tovačova si všímám pohybu velkých racků na polozamrzlém rybníčku Kolečko. Stavím u krajnice a jdu si je prohlédnout, jestli nemají nějaký odečítací kroužek. Naneštěstí se kolem rybníka zrovna pustila dvojice s vlčákem. Racci se zvedají, přeskupují, ale nakonec znovu sedají. Je jich zhruba 130 a vypadá to pouze na racky bělohlavé. Nějaké odečítáky skutečně nacházím. Jejich luštěním se bavím následující půlhodinu. Mám dva červené (150P, 24P8) na pravých nohou, jeden bílý (484:S) na levé noze a jeden žlutý (HCN5) na noze pravé. Ten se odečítá nejhůře. Až když se vracím k autu, uvědomuji si, že jsem si nepoznamenal věk ptáků. Ještě jednou přes silnici krátce racky kontroluji. Červené odečítáky mají dospělí jedinci, ostatní už nenalézám, ale mám pocit, že šlo také o +4K ptáky. Vida, nakonec mě ten dnešní terén začíná docela bavit.
K Hradeckému rybníku se mi nechce. Namísto toho severně od Tovačova najíždím na polní cesty, které jsou teď po dvou dnech pod nulou umrzlé. Jedu pomalu a kontroluji okolí. Poblíž mysliveckého zásypu je hejno strnadů obecných, kousek od nich konopky a tu a tam postávají v poli volavky popelavé a labutě velké. Z terénní deprese se zvedají desítky skřivanů. Jejich menší skupinky pak potkávám ještě několikrát. Do polí mířím rád, nikdo tu obvykle nebývá a dá se tu potkat dost zajímavých věcí. Pohrávám si s myšlenkou, jaké by to bylo vyrazit také za pěnkavákem na Šumavu. Je to ale přes 300 km a ty doby, kdy bych něco podobného byl ochoten podniknout, jsou už pryč, byť se u nás pěnkavák naposledy objevil téměř před čtyřiceti lety. V Klubu 300 mi do třístovkové hranice chybí dva druhy. V poklidu sleduji, jak mě ostatní dobíhají a brzy předeženou. Letos určitě pokoří onu bájnou hranici přinejmenším dva kolegové. Nevadí mi to. Čekám, až si objevím něco pěkného sám. To by mi teď udělalo tu největší radost. Na tohle se těším. To dává tomu mému ptáčkaření větší náboj, než pronásledovat už objevené. Pořád je tak na co se těšit.
Kousek od Dubu nad Moravou najíždím zase na asfalt. Díky kroužkovaným rackům a skřivanům v poli to bylo fajn. Na km 17 dálnice, kdesi u sjezdu na Vranovice a Kelčice nade mnou přeletují 4 čejky a nad silnicí se motá datel. No vida. 🙂
I s racky bělohlavými (Larus cachinnans) může být při hledání odečítáků zábava.
Ahoj Dodine,
reakce na tvoje: „Zkouším si představit, jaké množství ptáků bylo všude ještě před nějakými dvěma sty let“ Podle mne si to nikdo z nás ani trochu představit neumí. Zrovne ted jsem četl obsáhlejší recenzi na české vydání Balbínova „Miscellaneous“ – mám dojem, že to bylo v Živě, od K. Šťastného. Neskutečné …. teď jsme možná někde na 1%% (to je promile 🙂 tehdejších stavů – a to kdoví jestli si moc nefandíme. Je to smutné ….
Aspoň že je ten víkendový košt va Valticích :-).
Jožka