Děti jsou solí života, ale když je soli příliš, mohou se i ta malá bílá zrníčka stát zabijáky, jak praví jedny internetové stránky. Ráno tedy vezeme naše ratolesti k babičce a sami se s Pepem vydáváme do terénu. A bude to terén neuspěchaný, jen co noha nohu …, zkrátka pohoda. K té pohodové atmosféře by mělo přispět i počasí, jasno až polojasno, relativně chladný a stále neuvěřitelně čistý vzduch s krásnou dohledností a přijatelnou teplotou spíše konce babího léta než začátku prázdnin.
Náš romantický nedělní výlet začínáme na skládce odpadu. Nebo spíš v její těsné blízkosti. Jsme u Žabčic a přes plot nahlížíme mezi hodující racky. Kromě stovky chechťáků je tu asi dvacítka velkých racků a v mělké vodě se koupou kavky. V okolí poletuje dost břehulí. Jdu se podívat přes silnici, kde je z nahrnuté zeminy výhled do okolí. V dálce je vidět na stěnách pískovny veliká kolonie břehulí. Stačí chvíli nechat dalekohled u očí a přibývají dravci – luňák červený, poštolka obecná, pár motáků lužních a nakonec ostříž s břehulí v pařátech. Ten si sem asi létá jako do spižírny, která je pořád plná.
Přes Pohořelice se dostáváme po staré silnici k Velkému Dvoru a pak ještě kousek směrem na Přibice. Vzpomínáme, jak tu v poli zůstala po povodních v roce 2006 louže, na které jsme pozorovali během jara 56 vodních druhů ptáků včetně kulíka mořského. Zastavujeme na kraji lesa, kterým se chceme projít k rybníku Starý. V keřích i korunách stromů poletují letošní mláďata – babky, koňadry, strakapoudi prostřední. Opět Pepíkovi připomínám hlas jazzmanky červenky, ale Pepe pro ni nemá ucho. Znovu si uvědomuji svoji výhodu, že jsem začal ptáky poslouchat jako poměrně mladý kluk, kterému se jejich hlasy do ucha dostávaly samy od sebe. Teď už jsou tam někde v hlavě jako knihy v poličkách se zřetelně čitelnými hřbety. To Pepe sice nové knihy také přikupuje, ale u těch méně používaných zapomíná, kam je dala. U vody na břehu ostrůvka sedí kropenatí mladí kvakoši, hnízda volavek jsou prázdná, na vodě loví kormoráni a vyhřívají se tři rodinky hus velkých. Na břehu je pod korunami stromů příjemně. Z blízké větve loví lejsek šedý a k tomu mu pokřikuje brhlík.
Mám rád pomalou jízdu krajinou. Zvláště teď je všude krásně zeleno. Vlastně ne, obilí v polích už začíná žloutnout. Hnízdo čápů bílých u Mariánského Dvora je obsazeno, ale zřejmě je na něm jen jedno mládě. Kousek odsud nad lesem krouží orel mořský, kterého jako hmyz obtěžuje káně lesní.
Poslední zastávka je u severního břehu Čahouna, jednoho z výtažníků přiléhajících od západu k Vrkoči. Z husté vegetace kolem potůčku zpívá rákosník zpěvný a z topolů se ozývají žluvy. Na vedlejší Nohavici je rodinka labutí. Zajímavá je tím, že čtyři z pěti mláďat jsou čistě bílá. Uprostřed tohoto rybníčka je nezvykle mnoho roháčů, pohromadě se jich drží 20. Z rákosí zpívají dva rákosníci velcí a jak Nohavici obcházím, tak přibývají další a další proužkáči, ale hlavně rákosníci obecní. Sbírají potravu pro mladé. Jedno vytahuji na okraj pishingem, různě sykám tak dlouho, až ho mám před objektivem. Ostrůvek ve Vrkoči je stále obsazen racky chechtavými – odhadem by tu mohlo být 35 hnízdících párů. V jejich blízkosti jsou nevzletná mláďata. Zahlédl jsem i párek rybáků obecných. Celý jižní cíp ostrůvku se ale černá kormorány. Kolem vrby, ze které vylétlo pět moudivláčků a suchých topolových korun s poštolkami se vracím za Pepem, který hlídkoval na hrázi Čahouna. Je lehce po poledni, čas na oběd v Ivani. No a pak hurá zpět domů pro špetku té naší soli života. Vlastně se na ni už těšíme.
Rákosník obecný (Acrocephalus scirpaceus) krátce vylákaný na kraj rákosí pishingem.
