Už se to zase blíží. Ptáci budou mít hnízdění za sebou a pustí se na cesty. Ti nejnetrpělivější už za pár týdnů. Už se to blíží. Zase budu mít napříč pásem křoví v polích nataženou osmnáctku a zvědavě budu nahlížet do tajemství nočního tahu. Kolem mě budou strniště a dole pod kopcem budou svíti světla Vyškova. Za zády Arnošta, plastové atrapy připomínající sovu, budu mít nataženu ještě jednu kratší dravcovku a v noci v ní budu vyhlížet sovy. Těším se na to.
Když v pátek přijíždíme na chajdu do Pístovic, dlouho se nerozmýšlím a navrhuji Pepemu, abychom se k tomu „mému“ odchytovému místu zajeli podívat. Dříve oplocený pás keřů byl už koncem zimy zbaven pletiva, které někdo odvezl i s podpůrnými kůly. Koridor, ve kterém stavím síť, byl rozšířen a zřejmě jím někdo projížděl i traktorem. Jsem zvědavý, jak to tam vypadá teď.
Polní cesta podél pásu keřů je vysečená. Z jedné strany je vysoká, dávno odkvetlá řepka a z druhé strany je ječmen. Obnovuji průsek a cvičně stavím síť. Uprostřed týdne přišlo náhlé a prudké ochlazení, které stále trvá. Jsme tu na kopci a fouká studený vítr. Je zima. Kousek od nás zpívá sedmihlásek a z křovin se ozývá varování pěnice hnědokřídlé. Oblohou putují tmavě šedé mraky, ze kterých co chvíli padá mírná sprška. Jako první se chytá sedmihlásek a zároveň s ním pěnice hnědokřídlá a mladý vrabec polní. Zdá se, že i letos to tu bude fungovat. Síť mám nataženu jen hodinku a kroužky rozdávám desítce pěvců pěti druhů.
V sobotu ráno vyjíždím do polí znovu. Obloha je stejně zakaboněná jako včera. Nad polem se kolébá proletující samec pochopa. V půl šesté už síť znovu stojí. V mezeře mezi mraky se objevuje několik slunečních paprsků. Pak už jen šedavé mraky a občas drobné kapky deště. Tentokrát tu zůstávám dvě hodiny, ale těch osm pěvců, které kroužkuji, se chytá během první hodinky po natažení. Pak už nic. Opět jsou to pěnice hnědokřídlé, dvojice kosů, pěnice černohlavé a jeden sedmihlásek. Teplé kafe snídám už s rodinkou.
V neděli uvažuji o klasickém birdingu, ale chybí mi motivace. Po dlouhé době se mi překvapivě nechce za ptáky. Stejně je okurková sezóna, uklidňuji se, ale kdo ví? Člověk se mění, vyvíjí. Co když je na řadě zase něco jiného? Na zahradě rozfoukávám žhavé uhlíky od včerejška, přidávám pár suchých jabloňových větviček. Klekám si k plamínkům a hledím do nich a kolem sebe. Obloha je stále stejně flekatě šedavá. Dělám si kafe a pak opékám kolečka klobásy. Zpívá tu sedmihlásek. Nikdy tu nebyl, ale letos se jim daří. Pak se ozve volání krutihlava. Možná má můj kroužek. Přikládám větvičky a pak si přináším nízké štokrle a sedám si s miskou ke keři černého rybízu. Vzpomínám na dědu, který takhle otrhával hrozny drobného rybízu a já mu pomáhal. Ne, teď necítím žádnou potřebu bloumat s dalekohledem na krku krajinou. Trhám černé kuličky rybízu, do pusy a do misky, poslouchám zpěv ptáků a cítím se v rovnováze se vším. Kéž by to tak bylo vždycky.
Osmnáctka napříč pásem keřů.
Pěnice hnědokřídlá (Sylvia communis) je jedním z nejčastějších pěvců tohoto biotopu.
