Mé smělé plány na víkendové kroužkování překazila tak prozaická věc, jakou je vítr. Celý víkend se nezastavil, spěchal, funěl, do všeho se opíral, do všeho strkal, vším zmítal, byl zkrátka otravný a navíc i studený. První noc, kdy by si měl vítr odpočinout, bude snad ta dnešní. Nehodlám to prošvihnout. Táhnou lelci a mě napadá, že bych zkusil přes noc natáhnout dvě sítě do véčka někde nad Líšní, tak jako vloni na konci léta. Tentokrát si ale na mapě nacházím jedno místo nedaleko údolí s kroutící se Říčkou.
Z domu vyjíždím až kolem šesté večer. Vzduch je horký, oblohu kryje oblačnost a provoz v městských ulicích postupuje hlemýždím tempem. Nevadí. Vyjíždím k Velké Klajdovce a kolem lomů na pravé straně pokračuji k odbočce na Líšeň. Pak hledám cestu na políčko u lesa, které jsem si vybral. Cestu nenacházím, improvizuji, ale nakonec se dostávám na místo.
Vybírám si nejvyšší cíp pole, kde roste jen tráva a několik keříků a pouštím se do natahování dvou osmnáctimetrových bahňákovek. Kolem přeletují hřivnáči, ozývá se kukačka a pak si uvědomuji, že z protějšího svahu jižním směrem slyším dudčí dudání. Zkouším mu odpovídat foukáním do sevřených dlaní a dudčí hlas se přibližuje. Pak už je přerušovaný podrážděným šít. Zvedám dalekohled a on sedí nějakých dvacet metrů ode mě na nejvyšší větvi akátu a prohlíží si mě. Dudá, naklání hlavu a hledá potenciálního vetřelce. Tebe jsem tu nečekal, kamaráde, říkám si a pokračuji v práci. Po několika minutách registruji sokola přeletujícího vysoko nad lesem severním směrem. Líbí se mi tu.
Chystám mezi sítě kostku a jdu se posadit na skládací židličku s výhledem na sítě i pole. Načínám shiraz a jen tak koukám po okolí. Pak jdu zahnat bažanta blížícího se k sítím a začíná se šeřit. Obloha se postupně čistí a vystupují na ní hvězdy. Pouštím mix lelka a výrečka. Uvidíme, jestli to bude mít nějaký efekt. Nejsem si totiž jistý, jestli hlas výrečka lelky ve skutečnosti neodradí. Snáší se noc. Chystám si spacák a lezu do něj. Pak už následují jen pravidelné pochůzky k naprosto prázdným sítím, travou zmáčenou od rosy. Nad ránem poslouchám občasný hlas puštíka. Už kolem čtvrté, kdy řídne tma a já v sítích stále nic nenacházím, balím nádobíčko a o půl hodiny později nocoviště opouštím. Sice jsem nic nechytil, ale pozorování dudka a sokola mi udělalo radost. Myslím, že tu nejsem naposledy.
Ilustrační fotka dudka chocholatého (Upupa epops) pocházející z naší návštěvy Rumunska v květnu 2013.
