Venku je jaro. Dnes skutečně není kam spěchat. Auto nemám a tak po snídani sedám na městkou hromadnou a pomalounku se přesunuji na kraj města k průmyslové zóně Černovické terasy. V batohu mám jen foťák a dalekohled. Procházím mezi obrovskými halami oddělenými trávníky. Z okrajů střech zpívají chocholouši, v křoví pokřikují vrabci polní, na obloze prozpěvují skřivani a za plotem právě zmizel samec rehka domácího. Přes pole přecházím k ploše křovin, vysoké uschlé trávy a do terénu hluboce zařízlých zmol. Prostor je uzavřen, ale po jeho kraji se dá pohybovat. Kolem poletují straky, nedaleko hlídkuje káně a v dálce nad skládkou krouží dvě stovky holubů. Užívám si časové nezávislosti sobotního dopoledne. Rodinka není doma, nemusím tedy spěchat. Žádný shon, abych stihnul co nejvíce atraktivních lokalit, abych toho co nejvíce viděl a co nejdřív byl zase doma. Žádná dlouhá cesta, přejezdy, krátká zastavení. Jsem venku, přesouvám se po svých a prohlížím každého opeřence v dosahu. Zkrátka to nejobyčejnější a přitom ryzí ptáčkaření. Z okrajových partií se stromy se překřikují oba druhy žlun, k severu táhnou racci chechtaví a bouřní a nad polem stojí ve vzduchu na vířících křídlech poštolka. Strže jsou plné odpadků a míst, kam běžní lidé nechodí. Kolem mysliveckých zásypů spolu rokují vrabci polní a nad nimi ostře sykají dlasci. Ostraha jednoho objektu mi říká, že se tu obvykle objeví jen podivné existence. Ve vysoké trávě se skrývá srnčí, zajíci a občas je silně cítit liščí pižmo. Z té divočiny vycházím po dvou hodinách u malého suchého poldru severně od dálnice na Olomouc. Na jeho dně sedí hejno špačků a nad nimi se prohání desítka čejek. V korytě potoka se nejprve ukazuje konipas horský a pak bílý. Z mostku zpívá další chocholouš. Oblohou se honí mraky. Chvíli je zataženo a chvíli svítí slunce. Na oranici přeletují menší hejnka skřivanů. Naplno jich zpívá snad deset. Po třech hodinách jsem zpět na zastávce trolejbusu. Přesně takhle si představuji ptáčkařský zen, takhle bych si to chtěl užívat pokaždé. S překvapením zjišťuji, že jsem měl tu čest s pětatřiceti druhy ptáků. 🙂
Husy polní a běločelé (Anser fabalis a albifrons) se přilétají napojit k Novomlýnským nádržím.
Fotka s husama už birdingu na okraji města neodpovídá. Pochází z následujícího dne, z neděle, kdy už jsem byl díky Molendovi opět mobilní a podlehl jsem potřebě vidět víc. Den to byl krásný, slunečný s modrou oblohou. Na bahnech Starého rybníka u Pohořelic jsem viděl čtyři kolihy, na Věstonické zdrži mezi tisícovkami hus trojici bernešek bělolících a u Dolních Věstonic trojici hoholek a poláka malého. Výjimečné druhy a výjimečné počasí, přesto mi sobotní toulání dalo víc.:)
