Máme tu další z řady slunečných mrazivých dnů. Je neděle a já klukům slíbil výšlap kolem Svratky. Vojtu mezitím sklátila chřipka a tak kolem deváté nasedáme do autobusu jen tři. Necháváme se vyhodit na Veslařské na zastávce Pod Jurankou. Vítá nás šumění jezu a pára stoupající z vody, která je dobře o deset stupňů teplejší než ledový vzduch. Na nejvyšších stromech podél břehů řeky hlídkují kormoráni, někteří sedí přímo u vody, někteří se potápí za potravou. Objevuje se první volavka bílá a dvě volavky popelavé. Než přicházíme k mostu v Pisárkách, potkáváme z vodních ptáků už jen kachny, potápku malou a deset morčáků velkých. Chlapi obsazují hřišťátko u Anthroposu, lezou po betonových kostrách dinosaurů, válí se ve sněhu a užívají si sněhové peřiny. Já obcházím pár skupinek jehličnanů a zkouším občas pustit hlas králíčka ohnivého. Během letošní výjimečné zimy se totiž na některých místech republiky tento druh rozhodl zimovat a bylo by zajímavé zjistit, kde všude. Reakci ovšem nezaznamenávám žádnou.
U mělčiny v místech, kde se ke Svratce zprava připojuje potok, loví skorec. Co chvíli neohroženě skáče do proudu. Je to krásná podívaná. Bílá skvrna na hrudi mu bíle září. Přibývají kachny, další morčáci velcí, dvojice potápek malých, občasná volavka popelavá a kousek za mostem u Pisáreckého tunelu odpočívá na břehu také samice lžičáka. Z lesa se ozývá bubnování strakapoudů, zpěv koňader a křik brhlíků. Nejatraktivnější úsek začíná pro kluky až za splavem na Riviéře. Svratka se tu kroutí a pravý břeh strmě šplhá vzhůru k Červenému kopci. Chlapi pořád buší do ledu, občas zakopnou, natáhnou se a pomalu sjíždějí do vody. Jsou jak z divokých vajec. Proti proudu letí další skupinky morčáků. Jedna samice se náhle zaráží v letu a padá do vody. O kousek níž po proudu si všímáme, že nemůže letět. Nejspíš narazila do nějakého ocelového lanka nataženého přes vodu a má teď poraněné křídlo. Pomoci ji bohužel nemůžeme, drží se v bezpečné vzdálenosti od nás a pluje s proudem.
Nacházíme dalšího skorce a na vysoký topol přilétá strakapoud prostřední. Přibližujeme se k Poříčí. Objevují se první racci chechtaví, labutě a jeden nebo dva racci bělohlaví. Počty morčáků velkých stoupají a na okrajích vybetonovaného říčního koryta postává desítka volavek bílých a stejný počet volavek popelavých. Končíme na mostě na Vídeňské. Pod ním se to hemží mandarinkami – je jich 25. Ušli jsme tři a půl kilometru a sečetli jsme 103 morčáků velkých a 80 kormoránů. Je znát, že tato zima je výjimečná, mrazivá a rozmrzlých úseků řek moc nebude. Kluci jsou ušlapaní, ale spokojení. Zimu nemám rád, ale klidně by si ještě pár takových dní pro nás mohla připravit.
Jen přepálená bílá skvrna uprostřed tmy – skorec vodní (Cinclus cinclus) ze Svratky v Pisárkách.
