Na středu si chystám překlad článku Kevina J. Cooka s názvem „Přesuňte svoji pozornost od birdingu k ptákům„. Autor v něm velice pěknou formou vysvětluje, že poznání nových detailů ze života ptáků je mnohem zajímavější, než pouhé jejich sledování za účelem přidání si nového druhu do svého seznamu. Má pravdu, ale některá lákadla jsou prostě tak velká, že se jim dá jen stěží odolat. Jedno takové mě čekalo v neděli.
Vstávám něco po šesté a jdu na zahradu. Postel mi zabrali po ránu synci, tak si dělám kafe a jdu ven. Rozdělávám oheň a snídám opečenou klobásu. Pak ořezávám zbylou jabloň a něco kutím v kůlně. Teplota stoupá, ze zahrad pokřikují krutihlavi, zpívají konopky a od lesa zaznívá hlas rehka zahradního. Do terénu jsem se dostal v pátek a v sobotu. V pátek to byl podvečerní výlet k Záhlinicím a v sobotu jsem se poflakoval na jihu Moravy. Dnes mám tedy už odptáčkařeno a chci být s rodinkou. Blíží se doba na oběd. Řežu cosi s motorovou pilou, když přibíhá Pepe se zvonícím mobilem. Volá David Lučan. Napřed mu nerozumím ani slovo, ale nacházím místo s lepším signálem, když David právě říká: „jestli seš někde na chalupě, tak přijeď do Záhlinic, právě tady koukám na jespáka skvrnitého…„. Takovou zprávu bych snad mohl ignorovat, kdybych byl ve všední den v práci, ale po nové dálnici to mám z Vyškova do Záhlinic nějakých 50 km. Loučím se s Davidem, s rodinkou, beru ze skříně nachystaný birderský bágl, skáču do auta a jedu. Už dlouho jsem Molendu takhle nehnal. Je krásný termický den. Podél dálnice táhnou dravci.
K Záhlinicím přijíždím v rekordním čase. Na břehu stále ještě sedí David a právě ukazuje jespáka dalšímu pozorovateli. Na druhé straně rybníka vidím Adolfa Goebela s panem Čihalíkem. David mě naviguje a už mám v hledáčku svého stativáku jespáka taky. Je o facku menší než okolní vodouši bahenní, skvrnitým rezavohnědým hřbetem spíš připomíná jespáky bojovné, ale hruď je nápadná, hustě tmavě čárkovaná, ostře ohraničená od bílé spodiny a uprostřed vybíhá do špičky. Nádhera! Že se v průběhu víkednu dvakrát podívám k Záhlinicím, jsem si tedy nemyslel. Kochám se a nadšeně své pocity tlumočím Davidovi. Jespák hledá potravu s dalšími bahňáky blíže vzdálenějšímu břehu. David se chystá k odchodu. Loučíme se a já obcházím rybník na druhou stranu. Míjím se s Ádou, Pavlem Vojtěchovským a panem Čihalíkem.
Jespák je sice blíž, ale pro kvalitnější fotodokumentaci je přece jen ještě daleko. Zato v dalekohledu je vidět dokonale. Objevují se další kolegové s dalekohledy – Jirka Šafránek, Zdeněk Němeček a Jarka Kačírková. Vzduch se tetelí a já se pořád snažím plnit paměťovou kartu dalšími pokusy něco zachytit. Je to krása. Dalším zájemcem o neobvyklé pozorování je Franta Kopecký. Libuje si, jak je fajn být stále online a vědět o všech pozorováních publikovaných na avifu. Prohlížím další bahňáky i dvojici tenkozobců, ale stále se vracím k jespáku skvrnitému. Ten se v jeden moment s ostatními bahňáky přikrčil a už to vypadalo, že vzlétne. Dívám se po obloze, co ho poplašilo a snad dvacet metrů nad námi přeletuje samice poštolky rudonohé. Přímo atlasový jedinec. Musím se smát. Co nás tady ještě čeká? Ještě chvíli zůstávám a pak se také loučím. Byl jsem tu přes dvě hodiny a v podstatě jsem utekl od nedělního oběda. Musím se vrátit. Poštolka rudonohá krouží vysoko nade mnou. Cestou k autu potkávám další známé tváře. Málokdo si nechá ujít takovou příležitost. Dnešní pozorování je desáté tohoto druhu u nás a ve stejných místech byl jespák skvrnitý zaznamenán v roce 1997. Je docela pravděpodobné, že už ho u nás víckrát neuvidím a tak svého malého projevu twitchingu vůbec nelituji. 🙂 Díky Davide.
Jespák skvrnitý (zcela vpravo) ve společnosti vodoušů bahenních a jespáků bojovných.
