birdwatcher.cz

21.-25.7.2023: Není to jen o ptácích

Po dvou pracovních dnech se znovu vracím na Nesyt. Nemusel bych, ale po těch pár dnech tam, kde to mám rád, a s těmi, které mám rád, se mi určitě nechce sedět v kanceláři a bojovat s pocitem vnitřní prázdnoty, když vím, že kroužkování stále ještě probíhá. Vracím se a radost ve mně narůstá. Tentokrát je to jen nalehko, žádné sítě, tyčky a kroužky, žádný karavan tažený autem. Cpu jen pár nezbytností do dvou kufrů, které po stranách věším na motorku, na hlavu narážím helmu a jede se.

Druhá polovina a zakončení odchytové akce na Nesytu, bývají mnohem komornější než začátek. Zbývá tu už jen několik málo lidí, halas předchozích dní mizí a dostavuje se spíše takové meditativní usebrání. Na kraji slaniska už nestojí početná řada stanů a aut. Teď jsou tu stany jen dva a ten můj je třetí. Navzdory vypuštěnému rybníku se stále dost chytá, rákosníci, nějaká ta cvrčilka, modráček, modřinka. Po kontrole se vždy zastavím na konci lávek, prohlížím obnažené dno zarostlé vegetací, poslouchám vlaštovky ve vzduchu a nasávám ten nezaměnitelný odér rybničního bahna.

Polední vedra jsou tak vydatná, že pro bezpečí ptáků i svoje vlastní vyvěšujeme sítě. Jezdíme se koupat k Apollu, tekutiny doplňovat do sedleckých lázní, sedíme ve stínu keřů a debatujeme o všem možném. Pro mě se touto dobou léto láme do podzimu. Na obloze přeletují poslední rorýsi, jejich křik se ozve jen výjimečně, a dostavuje se lehká nostalgie a smutek. Už i dny se viditelně zkracují a první ranní kontrola sítí se posunula dobře o čtvrt hodinu. Ostatní mi to vymlouvají, ale už to tak v sobě mám dlouhá léta. Brzy začnu jezdit chytat na Zouvalku a tam je ten časový posun přímo skokový.

Loučíme se s dalšími kamarády a zůstáváme poslední čtyři. Večer si chodíme na chvíli sednout na pivko do lázní, z šeřící se oblohy nás provázejí hlasy kvakošů a přeletujících hus. Některé noci jsou plné komárů, jindy je rozfoukává vítr. Po návratu na „váhovnu“ tiše promlouvá kytara a dostavuje se únava. Bezhlesně sedíme, nasloucháme melodii a cucáme vínko. Obloha je plná hvězd a vzduch je vlahý a voňavý. Postupně se vytrácíme na lůžka, abychom s východem slunce znovu vstali a vyrazili k sítím. A ta rána jsou stejně dokonalá jako večery. Chladivá, s prvními paprsky rudého slunečního oka a ržáním hnědáků vypásajících rákosí. Tohle se prostě neomrzí.

Poslednímu večeru se říká rozlučkový. Ke Kubovi do lázní přicházíme s posledním denním světlem. Musíme opatrně. Celou cestu nás doprovázejí stovky malých ropušek. Jako by je do lázní táhla stejná síla jako nás. Je pondělní večer. Pod přístřeškem sedí poslední dva nebo tři hosté. Chystáme si skládací lehátka a s pivkem usedáme do nich. První a poslední ořechovka za úspěšných deset dní kroužkovací akce. Pololežíme a vlastně ani nemluvíme. Po dlážděné cestě stále poskakují další a další ropušky. Je po dešti a obloha je zčásti zatažená. V jedenáct už jsme tu poslední. Pavel si s námi připíjí na čerstvě narozeného synka. Znovu kličkujeme mezi ropuškami na základnu. Honza ještě chvíli prohrabuje struny kytary a den končí.

Následující dopoledne balíme, protože se blíží bouřky. Stíháme to tak akorát. Ještě oběd v Hlohovci a pak už se rozjíždíme domů. Smutek, nostalgie, prázdnota, ale i tichá radost, že jsem u toho mohl zase být. Jak už jsem psal mnohokrát, Nesyt je kouzlo, co do srdce mi vklouzlo. Svými kořeny mnou prorostlo až do té poslední myšlenky. Těchto pár řádků, byť je věším na ptáčkařský web, není jen o ptácích, jsou hlavně o lidech, a já měl to štěstí, že jsem ty správné mohl potkat. Vždy se na ně budu těšit.

Večer na kraji Slaniska, Jožka a Honza, den pomalu končí.

Základna v podobě „nové váhovny“.

Linie sítí podél lávek jdoucí 150 m rákosím.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *