Docela mě zaskočilo minulé pondělí zjištění, že je tu zase po roce čas na projekt RAS u šoupálka dlouhoprstého, kterému se věnuji v komplexu lesů mezi Soběšicemi a Útěchovem severně od Brna. S patnáctým únorem opět přichází období, kdy se začnu potulovat po svých lesích s tyčkami v ruce a se síťkou v kapse a budu se snažit odchytit těch svých zhruba třicet dospělých šoupků. Už pátým rokem budu netrpělivě čekat, s kolika starými známými se zase potkám a kolik neznámých mladíků dostane můj nový kroužek série J. Díky tomuto projektu a následnému RASování na králíčcích ohnivých, se vracím do lesa, mnohdy i bez dalekohledu, postávám pod stromy, naslouchám a užívám si zcela odlišný birding oproti cílenému ježdění kolem nádrží a v polích pod Pálavou, který provozuji hlavně v zimě.
Díky povinnostem se prvně dostávám nad Soběšice ve středu (17.2.) odpoledne. V lese leží sníh a po dvou mrazivých týdnech je země tvrdá jako skála. Na zamrzlé louži těsně vedle zastávky U Jezírka se pod modrou oblohou prohánějí děti na bruslích.
První reakce na nahrávku přichází brzy, ale dostat tyče do země chce značný kus vytrvalosti a neústupnosti. Daří se a chvilku po natažení sítě se chytá první pták, je to mladík, který se vylíhl vloni a letos je to pro mě vlastně první kroužkovanec. Změřit, zvážit a zase může letět.
S překvapením zjišťuji, jak se za poslední rok lesy změnily. Kůrovcem sežrané jehličnany byly vytěženy a tam, kde dříve bylo přítmí mladé smrčiny, jsou nyní rozsáhlé paseky a oplocenky. Je docela možné, že letos se budu muset rozloučit s kroužkováním králíčků. Kde je taky hledat?
Přesouvám se do starého listnatého porostu nad Melatínem. Tady jsem byl úspěšný snad každý rok. Brzy se dočkávám reakce. Pták se přilétá podívat na síť, ale obezřetně se vrací do větších výšek. Nejspíš je to starý matador, který už ví, s kým má tu čest. Chvíli ho ještě provokuji, ale šeří se a tak se pomalu balím a nechávám být i druhý hlas, který občas odpoví ze svahu nade mnou.
Letošní RAS je tedy otevřen. Dalších několik dní se do terénu nedostávám, ani kdybych chtěl. Konečně je tu neděle. Venku je hustá mlha, mírně poprchává, šedivé mraky se valí nízko nad střechami domů i holými listnáči. Nevadí, musím to aspoň zkusit.
V lese je pořád ještě nějaký sníh, na cestách pak rozpouštějící se vrstva ledovky, ale uvnitř porostů se dají tyčky dostat do země. Chytám mladíka, kterého jsem ve středu minul, starého matadora zatím nechávám být a pokračuji dál. Nové paseky, nové změny, kůly kolem prázdných ploch připravené k natažení plotů proti zvěři.
Síť je vždy pár okamžiků po natažení mokrá a leskne se kapkami. Šoupálci přesto spolupracují. Jen té vody shůry je troch více. Vlhne mi deník i nádobíčko. Chytám další dva mladíky. Jsem zvědav, jak to letos bude s poměrem věkových kategorií. V minulých čtyř letech tvořili znovu odchycení staří pardálové vždy celou třetinu v tom roce kroužkovaných ptáků. Až čtvrtý šoupálek má můj loňský kroužek. Dokonce je skoro ve stejných místech co vloni. Dělá mi radost. Tak aspoň jeden.
Blíží se poledne a proto se obloukem vracím zpět k autu. Poslední reakce a poslední, pátý pták dnešního dne. Super, kéž by to tak šlo i při dalších výjezdech. Dnes jsem chytil všechny, na které jsem narazil, a to během několika minut. Třeba za to může to zvláštní datum z jedniček a dvojek.
Beru svoje promáčené vybavení a stále stejně hustou mlhou a se stěračem míhajícím se na předním okně Molendy sjíždím zpět na Lesnou. Už se těším na oběd.
Jeden z pěti šoupálků dlouhoprstých (Certhia familiaris) chycených za dnešního promáčeného dne.
