Týden s rodinou ve východních Krkonoších jsme zarámovali návštěvou Rozkoše. Cestou tam i zpět. V neděli 20.7. bylo horko a všechny příjezdové cesty byly lemovány auty těch, kteří se chtěli v tyrkysové vodě nádrže osvěžit. Rodinka se šplouchala a já se vydal na děličku. Kolem poledního jsem toho moc nečekal. Několik konipasů bílých, občasný rybák obecný na bójce a Honza Studecký se stativákem, který tu hlídkoval už od rána. Příjemným překvapením byl vodouš štíhlý, kterého viděl Honza už dříve a odečet racka bělohlavého. Pak následoval skoro týden v kopcích, smrčiny plné uhelníčků, parukářek a králíčků, bystřiny obsazené konipasy horskými a skorci a louky plné motýlů. Zkrátka nádhera.
Další neděli 27.7. zase z kopců sjíždíme. V Trutnově pokřikují na obloze rorýsi, je dusno a začínají se sbírat mraky. Opět zastavujeme u Rozkoše. Opět je poledne a opět vyrážím na děličku. Tentokrát je tu desítka pisíků, krásný dospělý jespák obecný ve svatebním a zase odečítám velkého racka na přepadu. Dusno je nehorázné. Koupeme se a prší. Cesta ubíhá svižně a odpoledne jsme zase v Brně. Ještě při odjezdu tu pokřikovaly skupiny rorýsů honících se mezi domy. Teď je ticho. Rorýsi jsou pro mě symbolem léta a jejich odlet mi vždy připomene, že se blížíme podzimu. Vím, že těch teplých letních dnů je před námi ještě celá řada, ale přece… to ticho je takové smutné…
Vodouš štíhlý (Tringa stagnatilis) na děličce údolní nádrže Rozkoš.
Jespák obecný (Calidris alpina) opět na děličce, ale o týden později.
