Jsem tu zase. Zase v polích nad Vyškovem a zase ta stejná posloupnost úkonů spojených s natahováním dvou sítí. Vítr opět pofukuje jen slabý a obloha je tentokrát přikryta souvislou oblačností, která se ale s postupujícími odpoledními hodinami rozpouští. Klid a mír panuje na mém ostrůvku v polích. Chytá se jedna poštolka a pak jednotlivě pěnice černohlavé, hnědokřídlé a jedna slavíková. Sedím v křesílku, čtu si, a v dlouhých přestávkách hledím na oblohu a na strniště kolem sebe. Okolí je zase plné dravců, oproti včerejšku se ukazují dva motáci lužní a nízko nade mnou přeletuje jeden opozdilý rorýs.
Říkám si, že bych si měl pořádně prohlédnout stativákem ptáky na druhé straně pásu keřů. V polích je tam spousta volavek, pochopů a kání a na drátech posedávají poštolky a hřivnáči. Oko přikládám k okuláru a houpavým pohybem kopíruji dráty od sloupu ke sloupu. Poštolky a hřivnáče doplňují hrdličky divoké, zahlédnu doupňáka, pak tradičního ťuhýka šedého a zarazím se. Nevěřím, že mě nešálí zrak. Sedí tam, má hnědá záda, vybledle tyrkysovou hruď a hlavu, tmavý pásek od zobáku přes oko a velikost přibližně té hrdličky divoké. To snad není možné. Jen asi stovku metrů daleko sedí MANDELÍK HAJNÍ. S bušícím srdcem běžím pro foťák. Ale třesoucí se rukou se mi daří pořídit jen nicneříkající rozmazaniny. Chci se k němu přiblížit, ale pták se záhy zvedá a vzdaluje se. Tehdy se mi daří cvaknout alespoň několik výmluvných letovek. Vracím se mezi keře a mandelík se nejprve usazuje na vrcholek stromu vzdáleného pásu vegetace a pak se obrovským obloukem vrací na své místo na drátech. Je plachý. Už se k němu přibližovat nebudu. Hned volám místnímu birderovi Vlastíku Dobešovi, ale nebere to. Pak následuje Pepe. Přemlouvám ji, aby popadla příležitost za pačesy. Takový druh se hned tak nevidí. Slunce bude do půlhodiny za obzorem, ale z Pístovic to nemá daleko. Stíhá to s přehledem. Oba se pak kocháme mandelíkem až do západu slunce. Nádherný dárek, vlastně návštěva v místech, kde každoročně trávím touto dobou několik nocí. Jako by to věděl. 🙂
Pepe odjíždí a já odšpuntovávám včerejší nedopitou sedmičku červeného na oslavu. Zpět mi volá Vlastík. Zítra po ránu určitě přijede. Sedím dál na židličce. Šeří se a z křoví za mými zády se začíná linout zápach. No jo, už je tady liška, která večer a v noci šmejdí po okolí. Ten její puch mě dokáže i probudit, jak je intenzivní. Křiknu na ni a po chvilce se vzduch čistí. Kolem projíždí ještě zkontrolovat úly včelař a pak už den přechází v noc. Obloha je naprosto čistá, nebe hluboké, plné hvězd a svitu měsíce krůček od úplňku. Čistá krása.
S oblohou bez mráčků klesá v noci teplota. Když chodím kontrolovat beznadějně prázdné sítě, kouři se mi od pusy. Pod kopcem poblikává Vyškov a nade mnou hvězdy. V jednu přináším pěnici slavíkovou a trochu další drobotě až po rozednění. Moc toho není, ale nevadí mi to. Mám to tu rád, ty chvíle o samotě, jsem tu jako doma.
Kontroluji i mandelíka. Opět sedí na drátě a co chvíli loví. Úspěšně. Na e-mailovou konferenci Klubu 300 posílám upozornění na výskyt mandelíka a lokaci. Přichází Vlastík Dobeš s Pavlem Smejkalem. Vzduch se ohřívá, začíná krásný den.
Tamtamy duní rychle, brzy se objevují první kolegové, aby si mandelíka také prohlédli. Začíná termika, vzdušné výtahy, ve kterých se nechávají do výšky vynést dravci. Jsou jich plné vzdušné komíny. Když svůj pokojík, tentokrát plný lidí, opouštím, potkávám na příjezdové asfaltce další a další nadšence. Ale jo, proč ostatním nedopřát podobný zážitek. Tohle jsou ty nejintenzivnější chvíle v terénu. Když se podaří najít nějakou raritu. Nečekanou a v místech, kde se nestřídají birdeři jako na běžícím pásu, jako třeba u Lednice nebo v Tovačově. Jako šafránu je takových chvil, ale o to jsou intenzivnější.
Ještě dlouho pak stojím v poli na druhé straně hlavní silnice a kochám se dravci na obloze. Podmínky mají být zase příhodné, ale dnešní noc asi vypustím.
Koláž rozmazaných letovek mandelíka hajního (Coracias garrulus). Hlavní znaky však patrné jsou.
Jako bych tam znovu byl (tedy kromě těch sítí…). S dvoudenním zpožděním, a tedy bez velkých očekávání, v podmračeném nedělním odpoledni jsem popocházel kolem pásu keřů a kochal se množstvím dravců a volavek, postupně prohlížel dráty a pak … Srdce vynechá dva údery… Tak díky za ten zážitek, i za to že jsem ho teď při čtení mohl prožít znova :-).
Dodine dík za sdílení! V sobotu jsme v Ostravě přerušili rozjetou plánovanou akci, vyžebrali auto (jezdilo, i když nemělo úplně v pořádku papíry), dalekohled a hajdy k Vyškovu! Já Tě popíchl na kulíka, Ty mně na mandelíka. A ve středu po nočním odchytu na Novém – zase bez palašníčka 🙁 vyjeli k Vyškovu i oba Michalové ze Dvora Králové a ptáček pořád seděl na drátech 🙂 Takže tentokrát děkujeme my Tobě!