Večery bez vzrušení, usínání nad knížkou po několika deci červeného a daleko před půlnocí, přinášejí výhodu bezproblémového vstávání ještě za tmy, bez kocoviny a potřeby dospávat. Za oknem je ranní šero a zpívají kosi. Obloha je zatažená, ale předpověď slibuje den bez srážek. Je sobota, beru bágl, jedno scvrklé jablko z loňské úrody a tak trochu nalehko lezu do auta. Chci se podívat jen po potápce žlutorohé a sněhulích. Pokud bude čas, snad se mrknu i po husách, uvidíme.
K jihu míří kolony aut s rakvemi na střechách a převážně polskými espézetkami. Po dlouhé době proti mně letí do Brna stovky havranů a kavek. Z náhlého popudu odbočuji k Nové Vsi a betonovou cestou přijíždím k severnímu břehu Novoveského rybníka. Ozývá se kejhání několika hus velkých a na hladině loví asi padesátka kormoránů. Pofukuje studený vítr, z keřů se nesměle ozývají strnadi obecní, na akátu u lesa sedí dvacka hrdliček zahradních a občas zakřičí žluna zelená.
Cestou k Dolním Věstonicím zastavuji na hrázi kousek od Strachotína. Na vodě jsou stovky lysek, desítky morčáků velkých a asi desítka morčáků malých. Stativákem projíždí okolí i Martin Hrouzek se třemi kamarády. Na ostrovech posedávají orli mořští. Od západu se začíná projasňovat obloha. Všichni přejíždíme k Dolním Věstonicím. Tady je morčáků malých asi dvacítka, k tomu padesátka morčáků velkých a v paprscích slunce, které začalo zářit z modré oblohy, svítí bílé plochy jejich opeření. Loví mezi nimi i očekávaná potápka žlutorohá. Jeden z cílů dnešního výjezdu je tím alespoň pro mě splněn. Z ostrůvků se ozývá tokání orlů mořských a z lesíka křičí žluny, bubnují strakapoudi a zpívají pěnkavy a kosi. Na pár slov a fotek žlutorožky u nás zastavuje Peťa Suvorov s Vladanem Fajkusem.
V devět parkujeme u Strachotína, abychom se mrkli po sněhulích. Stále studeně pofukuje, ale obloha je plná slunce. Až daleko na hladině jsou vidět poláci velcí a hoholi. Jdeme dál a dál. Několikrát bych se i obrátila a vrátil se, ale Martin hlásí „když už jsme tak daleko, tak to nevzdáme“. Ptáků tu moc není, ale procházka je to pěkná. Slunce se do nás opírá, krajina kolem je zelená a Pálava stále mění svoji podobu, jak ji obcházíme. Včera jsem to náhodou na mapách.cz měřil a úsek břehu s betonovými schody má přesně 4 km. Aniž bychom na sněhule narazili, jsme na jejich konci. Nezbývá než se otočit a vyrazit zpět. Sněhule nacházíme asi kilometr před Strachotínem. Právě si je prohlížejí další dva birdeři. Sněhule se dokáží skrýt tak, že jsou mezi trsy trávy úplně nenápadné. Asi jsme je před tím přešli. Jsou tři. Teď si je ale užíváme, fotíme a sněhule hledají potravu, občas se napojí z louže na nejnižším schodě, občas některá z nich kromě semen vytáhne zpod kamene nějakého delšího červa, několikrát krátce přeletují. Těsně před zvednutím se vždy ozývají svým drsným hlasem. Slunce začíná dokonce hřát, sundáváme čepice, rukavice a rozepínáme bundy. Zpátky u Strachotína jsme po téměř tříhodinové procházce.
Loučíme se. Ostatní se jedou podívat na zedníčka a já se vracím k Brnu. Zastavuji ještě na hrázi Novoveského rybníka. Husy tu ale nejsou. Zajíždím tedy ke Starému rybníku. Na ostrůvcích z hnoje uprostřed téměř napuštěného rybníka sedí racci a na ostrově odpočívají volavky popelavé (52 ex.). Je tu dost racků bouřních (250 ex.) a jeden dospělý racek žlutonohý. Tož tak, zase příště. V úrovni Smolína mi nad silnicí prolétá hřivnáč. Za chvíli jich tu bude plno.
Tři sněhule severní (Plectrophenax nivalis) se stále ještě zdržují na schodech u Strachotína.
