Sdílená radost, dvojnásobná radost. Nabídnout kolegům pozorování vzácného opeřence, kterého jsem právě objevil, právě to je zdrojem oné radosti, a sdílení je mezi těmi, kteří ptáky pozorují, v podstatě samozřejmostí. Samozřejmostí už není, že pozorovaného ptáka uvidíte. Ptáci mají křídla a pokud nejsou zastiženi v místech, kde mají k dispozici bohatou potravní nabídku a možnost úkrytu, pak se tam moc dlouho zdržovat nebudou. Největší naději na úspěch pak mají ti, kteří na nic nečekají a vyrážejí hned po zveřejnění pozorování. Stává se ale, že ptáci jsou spokojení s podmínkami v místě pozorování a setrvají zde i několik dní či dokonce týdnů, a pak má šanci na jejich zařazení do svého seznamu i váhavý střelec, který zprvu s výjezdem otálel.
Osobně jsem už dlouho do větší vzdálenosti za vzácným opeřencem nevyjížděl, během posledního týdne se ale objevilo pozorování hned dvou velice vzácných druhů ze střední Moravy, a ta je v dosahu mých běžných ptáčkařských aktivit. Proto neváhám a společnost mi v obou případech dělá manželka Pepe.
Zpráva o pozorování orla stepního (Aquila nipalensis) se objevila v mém mailboxu v neděli 27.8.2023 večer, ale všimnul jsem si jí až následujícího rána. Zahrnovala dokonalý popis místa s přiloženou mapkou, vše kousek od Kroměříže. Jednalo se o páté pozorování tohoto druhu z území ČR, kdy to poslední se odehrálo před 26 lety. Píšu dopoledne textovku Honzovi Studeckému, mladíkovi, který je do několika hodin u každého takového vzácnějšího druhu, ať se vyskytne kdekoli, jestli se orel stále ještě zdržuje na lokalitě. „Na nic nečekej“, odpovídá a posílá jeho dokonalou fotku. Tak fajn, připravuju zprávami na výjezd Pepeho a před obědem vyjíždíme. Není těžké najít polní cestu navazující na okresku nad Skašticemi. Stojí tu několik aut a postav se stativáky. Všechno jsou to známé tváře, které je radost po delší době potkat. Orel podle nejčerstvějších informací před chvílí odlétl západním směrem. Přesouváme se za blízký větrolam a tam už nám další parta pozorovatelů ukazuje místo, kde sedí. Jde o ideální případ, kdy potenciální odškrtávač může přijet, pokochat se novým druhem v cizím stativáku a zase může pokračovat dál. Ale takový tu nikdo není.
Orel loví hraboše na poli, pak chvíli sedí na větvi topolu, přeletuje zpět k východu a opět loví, ze země. Hrabošů je tu tolik, že stačí jen popoběhnout, a má dalšího. Jde o mladého ptáka s výrazně žlutým zobákem jen s černou špičkou, se žlutými koutky jdoucími až pod zadní okraj oka a s výrazně světlými lopatkami a křídelními krovkami, které kontrastují s tmavším krkem, letkami a ocasem. Za letu je patrný světlý kostřec, světlý zadní kraj křídel, a hlavně zespodu široký světlý pruh jdoucí středem křídla. Nádherný, mohutný pták.
Objevují se další a další kolegové, takový happening Klubu 300 a jeho příznivců, improvizované setkání, které by se takhle narychlo domluvit nepodařilo. Po nějakých dvou hodinách orla i kamarády opouštíme. Jsme navýsost spokojeni.
Mladý orel stepní (Aquila nipalensis) od Břestu.
To ale netušíme, že se v pátek toho stejného týdne, 1.9.2023, objeví napřed na facebooku a později i na avifu pozorování dalšího špeku, ouhorlíka černokřídlého (Glareola nordmanni), třetí pozorování pro ČR, téměř přesně rok po tom druhém, ale 53 roků po prvním. V sobotu jsme plánovali s Pepem výjezd k Nesytu, ale rychle to přehodnocujeme a vyrážíme k Majetínské pískovně.
I tady už hlídkují postavy s dalekohledy a podél cesty stojí několik aut. Zdravíme se se starými známými. Ouhorlík tu není a zatím se neukázal. Přibývají další ptáčkaři. Pozorujeme bahňáky na ostrůvcích pískovny, jespáky obecné, jednoho křivozobého, vodouše tmavé a šedé, a přitom hlídáme oblohu. Filip Petřík pak volá Patriku Spáčilovi, včerejšímu objeviteli ouhorlíka, jestli nemá aktuální informace. Má, pták se právě zdržuje na strništi u Kokor, nedaleko odsud. Dostáváme koordináty a přejíždíme o pár kilometrů dál. I tady stojí auta a daleko na zhutněném štěrkovém povrchu budoucí komunikace pozorujeme hlouček lidí se stativáky. Chvíli trvá, než k nim dojdeme. Máme smůlu, ouhorlík tak před čtvrthodinou vzlétl a zmizel směrem k pískovně, odkud jsme právě přijeli. Zkoušíme procházet okolí, bezvýsledně. Pak nás informuje Karel Šimeček, který před chvílí odjel, že ouhorlík se ukázal u pískovny, vzápětí ale vzlétl do velké výšky a zamířil zase naším směrem. Procházíme okolí, oči na šťopkách, projíždíme obzor stativáky a čekáme. Moc nadějně to nevypadá. Čejky, kterých se ouhorlík držel, zmizely neznámo kam. Čas utíká, už by tu dávno byl, kdyby letěl naším směrem. Prohlížíme každou přeletující poštolku. Pak náhle kdosi zvolá, to je on, a opravdu k louži na kraji štěrkové cesty se snáší typická silueta přerostlé vlaštovky křížené s rybákem, s delším, ale krátce vidličnatým ocasem, výrazným bílým kostřecem, světlou spodinou těla, tmavými křídly a šedivou hrudí. Máme ho! Prohlížíme ho stativáky, zkoušíme dokumentační fotky a voláme dalším, kteří to vzdali a vrátili se k autům. Když už jsme zase všichni pohromadě, zkoušíme se ještě přiblížit a pořídit detailnější snímky. Krásný pták je to. Působí ale nervózně a po necelé půlhodince znovu mizí směrem k pískovně u Majetína. Neuvěřitelné, v tak vydařené pozorování jsem ani nedoufal.
Zhruba po třech hodinách v terénu odjíždíme, v Kojetínském hotelu dáváme sváteční oběd a pak už spěcháme k Brnu. Díky moc nálezcům těch nádherných ptáků i za sdílení svých objevů. Pokud budu mít někdy v budoucnu to štěstí, udělám to stejně.
Dokladovka ouhorlíka černokřídlého (Glareola nordmanni).
