Po třech týdnech jsem zase doma. Z Gruzie jsem se vrátil v pátek. Tentokrát to nebyl výlet zaměřený primárně na ptáky, ale nějaký ten den jsem se mohl věnovat i jim. Především lesním a horským druhům. Začaly prázdniny a tak jsem dnes vyvezl rodinku pryč z města. Je neděle, počasí se honí od zatažené oblohy s mírným deštěm po beránky jako ze Simpsonů. Zítra musím do práce, ale teď bych chtěl aspoň na skok nasát atmosféru našich polí a mezí. Cestou zpět do Brna tedy jedu mírným obloukem přes Slavkov.
Polní cesta ke Svatému Urbanu vede dozrávajícím obilím. Vlní se ve větru a voní. Nízko nad ním se třepotá poštolka a vrabec polní právě nese potravu mladým ve sloupu elektrického vedení. Z kraje prašné cesty vzlétá skřivan. Vítr strhává všechny hlasy kamsi mimo mé uši. Až v závětří u kapličky na kopci s neuvěřitelným výhledem slyším útržky zpěvu pěnice černohlavé a několik tónů skřivaního nápěvu. Je tu krásně. Jen mírně se vlnící pestrobarevná krajina, bez prudkých srázů a vysokých hor, bez strží a zasněžených skal, uklidňující stařičká krajina posedávající na zápraží vesnického stavení. Neměnil bych.
Sjíždím dolů do města a hledám cestu ke Třinácti jezerům. Není to složité. Pak se jdu projít podél břehů tohoto nedávno vybudovaného mokřadu. Jako první mě z plotu vítá bramborníček černohlavý, párek konopek a rehek domácí. Ve strouhách podél lokality potkávám minimálně tři ondatry a vzduchem co chvíli poletují hřivnáči. Je po šesté večer a od západu se zase zatahuje. Rákosiny jsou teď začátkem července tiché. Ozve se jen občasný rákosník proužkovaný nebo strnad rákosní. Na mělčině jsou vidět dva kulíci říční a poplašně se několikrát zvedne čejka, která nechala na okraji blátivého břehu mláďata. Co nevidět už potáhnou první ptáci zpět k jihu. Už se těším, až natáhnu svoji osmnáctku napříč koridorem keřů v polích u Zouvalky. Možná už koncem tohoto týdne.
Letošní čejka chocholatá (Vanellus vanellus).
