Jeden víkend kdesi uprostřed prázdnin věnujeme tradičně návštěvě švagrové na chatě na Vysočině. Většinou se jdeme podívat po houbách, když je teplo, kluci se koupou v Milovském rybníce, trochu se projdeme po okolí, omrkneme Rychtářky a odpočíváme. Je tam klid, žádný signál, večer se opečou buřty na ohni, popije se víno, podebatuje…
A přesně takový víkend máme za sebou. Zatímco jedni dobírají druhy, dotahují se či překračují královskou třístovku a druzí v nesmyslných facebookových debatách bez vší logiky napadají smysl kroužkování ptáků, my se kocháme oproštěni od všech podobných informací barevností lučního kvítí v meandrech Svratky, pozorujeme rákosníky zpěvné šplhajících po stoncích tavolníků, listujeme stránkami knih, zpovzdálí sledujeme klikatou čáru na hřbetě vyhřívající se zmije, koukáme do oblohy, odkud zmizely siluety rorýsů, poleháváme v trávě a já čas od času přinesu ze sítě natažené na chvíli za chatou králíčka ohnivého, obecného nebo nádhernou parukářku, abych jim dal kroužek.
Říkám si jaký klid, pomalý rytmus a uklidňující pohodu přinášejí chvíle, kdy se můžete alespoň na moment odříznout od neklidu a lidské svárlivosti kolem. Čím jsem starší, tím je mi to bližší. Bohudík tedy za ten kratičký víkend, který mi to vše nabídl.
Starý samec sýkory parukářky (Lophophanes cristatus).
