2.- 4.6.2017: Ptákům stále nablízku

Pátek 2.6.2017:
Už jsem si to říkal několikrát, ale stále mi to nedá. Zvlášť, když zprávy od Petra Podzemného, pocházející z dnešního dopoledne jsou tak optimistické. Podařilo se mu s Fandou Bubnem chytit hned čtyři z pěti zjištěných lejsků malých v jedné z rezervací Moravského krasu. Tak tedy ještě jednou, ale tentokrát už naposled. Víc příležitostí bohužel letos nebude, protože za několik dní odlétám na tři týdny do Gruzie. Pak už bude na lejsky malé pozdě.
Něco po čtvrté odpoledne opouštím sluncem vypečené brněnské ulice. Teplota náhle a trochu drasticky poskočila do letních hodnot. Nejlépe je teď ve stínu stromů. Doufám, že v lese to bude snesitelné. Serpentinami se motám k Babicím nad Svitavou, abych za dědinou mírně vyklesal k první křižovatce s lesní cestou. Napřed jen krátce nahlédnu do PR Březinka. V lese je skutečně příjemně. Dominantní hlasy jeho zvukové kulisy patří v tuto dobu pěnkavám, kosům, drozdům zpěvným, červenkám a pěnicím černohlavým. Lesní cesta lemuje téměř půl obvodu této nevelké rezervace. Marně z ní špicuji uši, abych zachytil hlas lejska malého. Hm, jede se dál. Auto nechávám hned na následující křižovatce s lesní cestou, která mě přivede do horních partií jižní části PR U Výpustku. Hned zkraje zpívá králíček ohnivý a v rezervaci samotné přibývají šoupálci dlouhoprstí a lejsci bělokrcí. Zastavuji se na hranách prudkých svahů se skalnatými výchozy, opět poslouchám a občas pustím nahrávku. Začínám si uvědomovat, že se okolnosti těchto mých snah a návštěv začínají až podezřele podobat. Asi to zkrátka neumím a lejsci mi i nadále budou bez jediné známky přítomnosti unikat.
Už jen pro úplnost přejíždím k PR Bayerova. Paprsky klesajícího slunce pronikají korunami starých buků a na hladké kůře jejich kmenů kreslí proměnlivé obrázky. Ozývá se strakapoud velký krmící mladé a kus dál zpívá rehek zahradní. Sedám na padlý kmen a vychutnávám si pozdní odpoledne. Má to svoje kouzlo.
Silnice z Jedovnic na Vilémovice je uzavřena. Objíždím to směrem na Lažánky. Prudkými zatáčkami stepní krasovou krajinou klesám do údolí a pak znovu vystupuji výše směrem k Macoše. Parkuji v nejvzdálenějším cípu rozlehlého parkoviště až na kraji lesa. Zouvám těžké boty, jsem naboso a teplý asfalt mi hřeje nohy. Nad lesem prolétá čáp černý. Skládám stolek, židličku a červeným v lahvi si přiťukávám s posledními slunečními paprsky natahujícími se až ke mně. Parkoviště opouštějí opozdilí návštěvníci, ale čas od času je nahradí nějaký ten rozdováděný motorkář nebo majitel bavoráku, aby si za houstnoucího šera trochu zagumoval asfalt. Naštěstí i ti záhy mizí. Zdá se mi, že nad druhým koncem parkoviště přeletuje sluka. Poslední opeřenci utichají a přichází noční ticho s němým divadlem hvězd. Přesouvám se pod smrky. Noc je teplá. Nad ránem je slyšet puštík.

Sobota 3.6.2017:
Něco po šesté už stojím na okraji Macochy a poslouchám šoupálka dlouhoprstého ozývajícího se kousek pode mnou. Zatím je ještě chladno, ale obloha je vymetená a ptáci zpívají. Scházím dolů do hluboce zařízlého údolí Punkvy. Poslouchám hlasy ptáků a připadám si jako v jiném světě. Osamocené svazky paprsků prosvítají říčkou a sahají na její zelené dno. Kolem břehů se často ozve konipas horský a v proudu loví skorec. Míjím zatím liduprázdné turistické atrakce. Tady dole mi od úst stále ještě stoupá pára. U Skalního Mlýna už se začínají turisté rojit, parkoviště se plní, lidi nastupují do „ekovláčku“, přijíždí další „krasobus“. Pryč odsud. Stoupám po žluté turistické značce zpět k Macoše. I tady se už plní parkoviště. Ještě není devět, když svoje včerejší nocoviště opouštím. Cestou údolím jsem také nezaslechl ani jednoho lejska malého. Teď už s klidným svědomím můžu říct, že jsem dělal, co jsem mohl. Snad mi to vyjde příští rok.

Po poledni balím rodinku a vyrážíme ven. U Novomlýnské nádrže jsme si už dříve našli místo, kde se dá bivakovat a teď bychom tam chtěli trávit noc také. Obloha je stále jako vymetená a slunce peče. Směrem k Pasohlávkám se stupňuje hustota nádherných harlejů. Místní laguny jsou obleženy lidmi, koná se tu evropské setkání majitelů těchto dokonalých strojů. My kolem nenápadně proplouváme s Lolkem zapřaženým za Molendou. Naše místo je prázdné. Kluci hned obsazují břeh nádrže a za chvíli se už koupou a vyvádějí ve vodě. Posedávám ve stínu za naším pidikaravanem a čekám, až slunce přestane aspoň trochu pálit. Napříč přes strouhu se stojatou vodou pak napínám devítku pořízenou za pár dolarů z aliexpressu. Není ani vyvázaná proti větru a tak všechnu síťovinu sfukuje ke straně i ten mírný větřík, který panuje. Strouha je překvapivě asi metr hluboká. Nohy mám černé od bahna a olepený jsem okřehkem. Nevadí, je to osvěžující brodění. Nataženo mám jen asi dvě hodinky. Chytám několik rákosníků obecných, proužkovaných a jednoho zpěvného. Z blízkého křoví se čas od času ozývá pár slavičích tónů a měkké drnčení hrdličky divoké. Nad naším ležením přeletují konipasi bílí a luční a konopky. Nad vodou se objevují racci chechtaví a rybáci obecní.
Nejhezčí chvíle přicházejí s klesajícím sluncem. Betonové schody jsou vyhřáté, pofukuje mírný vítr a přes hladinu se k nám natahují světla z Pavlova. Popíjíme víno, kluci šmejdí kolem vody, klid, jen pár rybářů stovky metrů od nás. Silueta Pálavy se propadá do tmy. S klukama spím pod širákem.

Neděle 4.6.2017:
Na rozdíl od včerejška dost fouká a obloha se postupně mračí. Snídaně, ranní koupel a odjíždíme se podívat k Vrkoči po ptácích. Kolem rybníka Zarostlého a Nohavice se několikrát ukazuje kvakoš. Na kamenitém ostrůvku v severním cípu Vrkoče se vytvořila krásná kolonie racků chechtavých. S mláďaty tam teď odpočívá dobře 200 ptáků. Nedaleko vzdálenějšího ostrůvku plave včetně mláďat asi padesátka hus velkých. Kluci se šplouchají u hráze Zarostlého, kam zalétají lovit rybky rybáci obecní. Zpoza rákosin se objevuje asi 70 čejek. Až sem je slyšet neustálé hřmění silných motocyklů opouštějících místo setkání u Pasohlávek. Následuje oběd v Ivani a s bouřkou v zádech se vracíme do Brna.