Čas je vzácným artiklem a co nestihneš dnes, nemusíš už nikdy dohnat. Proč tedy večer ležet doma u televize nebo u knížky, když v noci nemá pršet ani foukat silný vítr. Proč si nedopřát další noc s osmnáctkou a tentokrát s voňavými pytlíky? V neděli jsem totiž dal prát pytlíky na ptáky a z pračky jsem vytáhl jeden zasukovaný a pevně utažený dred, který jsem následně půl hodiny rozebíral. I šňůrky se vyvlékly, proto se půlhodina nakonec protáhla o další skoro hodinku. Teď mám ale pytlíky v komínku a čisté. Je čas znovu si je nechat znečistit. Vyjíždím pod Vyškov a parkuji na stejném místě jako o víkendu, hned vedle fleku slehlé trávy, kde jsem podřimoval. Natahuji osmnáctku a čekám, čtu si v určovacích klíčích a zjišťuji, jak žalostně málo toho vím. Oblačnost postupně zakrývá celou oblohu a v keřích je mrtvo. Jen na řepkovém strništi dovádí hejno špačků a několik desítek konopek. Početně se ukazují dravci. Nad polem poletují dobře čtyři motáci lužní, pochopi jsou v jednu chvíli vidět tři a v termice točí šest kání lesních. Než přichází tma, kroužkuji jen dva černohlávky, dva drozdy a téměř za tmy cvrčilku zelenou. Jdu si pak sednout s výhledem na svítící body Vyškova navlečené do notové osnovy ulic, které z dáli dirigují červené metronomy špiček dvou vysílačů. Hvězda se objevuje v průrvě mraků jen jedna, na chvilku.
V noci je teplo, ani rosa nepadá. Od půlnoci hraju a první rákosník velký a obecný se chytají se čtvrtou ranní. Následuje dalších šest rákosníků obecných, jediný rákosník zpěvný, dva rákosníci velcí, jeden proužkovaný a z táhnoucích druhů je zastoupen rehek zahradní, sedmihlásek hajní a pěnice slavíková. Pak jen černohlávci a pěnice hnědokřídlé. Až za světla si všímám dvou děr průměru velkých talířů, které do sítě v noci vyžvýkal nějaký netopýr. Chudák moje osmnáctka. Před sedmou ji cpu do pytlíku, balím nádobíčko a frčím do práce. Dobře jsem udělal, že jsem se sem včera vydal. Každá noc venku pod širákem stojí za to.