Sobota 2. prosince:
Nebe je jako záchodové prkénko zasedlé zadnicí mraků nahlížené odspodu. Střechy domů a ulice jsou bílé, bílé jak vyklizený nemocniční pokoj, vítr mává větvemi stromů a poletuje sníh. Něco není v pořádku, jsem rozklepaný, podrážděný, naštvaný na všechno a přitom na nic konkrétního. Dnes jsem chtěl jet na slavnostní otevření přerovského Ornisu, ale takhle to nepůjde. Ještě tak zalézt někam osamotě, ale určitě ne vyrazit mezi lidi. Potřebuju na vlastní kůži pocítit trochu těch živlů venku, vymrznout, zakřičet si do větru, sáhnout si na trochu toho zoufalství a malosti, abych se uklidnil. Venku by to mohlo klapnout. Jižní Čechy a Vysočina jsou zapadlé sněhem, fouká tam severák a té bílé nadílky mají z oblohy vypadnout další tuny. Balím se a jedu.
Je fakt hnusně. Z ostřikovače mi nějakou dírou vytekla všechna kapalina. Stěrače honím nasucho po skle, po kterém rozmatlávají špínu. Celou cestu sněží a panuje šero. Na vedlejších cestách leží vrstva těžkého mokrého sněhu, po kterém to nádherně klouže. Od severu se dostávám ke břehu Mušovské zdrže, mezi Pasohlávkami a Aqualandem. Překvapeně hledím na rybáře postávajícího u vody. U cesty nechal nastartované auto a asi se do něj čas od času odběhne ohřát. Schytávám prvních pár větrných facek a s okem u stativáku projíždím zvlněnou hladinu – lysky, kachny, ve skupině chocholaček tři samice morčáka malého, dlouhokrcí roháči, nějaký ten kormorán. Když se odtáčím k odchodu, proletí jen kousek ode mě samec dřemlíka.
Přejíždím až k Dolním Věstonicím, abych se podíval na ptáky skryté v závětří mezi břehem a ostrůvky. Jsou jich tu stovky, jen kachen odhaduji 1400. Malý klučina s ještě menší holčičkou plácají na asfaltce z mokrého sněhu malého sněhuláka. Starší brácha pak na bobech táhne holčičku pryč i se sněhulákem na klíně. Od Strachotína se ozývá kanonáda, myslivci vyrazili na zteč. Nacházím skupinku čírek obecných, párek lžičáků a trojici kormoránů malých na větvích nad vodou. Vysoko nade mnou i v tom prudkém větru plují vzduchem dva orli mořští.
Parkuji pak na hrázi vedle vodního přepadu. Sníh houstne a vichorec mě jím nahazuje jako zkušený zedník. Prohlížím nejbližší vodu Novomlýnské zdrže, na které se v hustých poryvech sněhových vloček ztrácejí početná hejna chocholaček. Může jich být tak 800. Rozeznávám mezi nimi nejméně 7 kaholek. Samostatně loví menší skupinky hoholů a morčáků velkých.
Dolní nádrž chci objet. Pouštím se na Pavlov a cestou zastavuji na břehu. Sníh se mi lepí na obličej a vítr mi rve dalekohled z ruky. Viditelnost klesla a z vodní hladiny zbylo jen pár desítek nejbližších metrů, zbytek je za neprostupným závěsem.. Dávám ještě jeden pokus pod Pavlovem. Mezi vlnami rozeznávám asi 200 kormoránů. Živly si se mnou pohrávají jako s kusem papíru. Nemá to cenu. Obracím domů. Tentokrát mi sníh na stěračích rovnou namrzá a jejich ledem obalené bakule vržou při naprosto zbytečných cestách tam a zpět po předním skle. Auta se šinou jen jedním pruhem, druhý je zavátý a kluzký.
S úlevou parkuji u domu. Živlů jsem se dotkl tak, jak jsem chtěl. Jen ta moje nadurděnost příliš nepovolila. Ne, zimu prostě nemám rád.
Neděle 3. prosince:
Neuvěřitelné, z modré oblohy se šklebí slunce a sníh bělostně jiskří jako vánoční prskavky. Jaký rozdíl oproti včerejšímu kalnému dni. Jdu se léčit, a to okamžitě. A léčbu slunečními paprsky začínám hned na ulici před domem. Teplota se drží pár stupínků pod nulou, ale slunce opravdu lehounce hřeje. Lehounce ale citelně, protože dokázalo obnažit od sněhu tu stranu auta, na kterou se upřeně zahledělo. Smetám sníh i s té druhé strany a vyjíždím na přehradu.
Parkuji kousek před Sokolákem. Sníh chroupe pod nohama, když scházím na břeh v místech, kde bývala zastávka pro parníky. Je nádherně, obloha šmolkově modrá, břehy zářivě bílé, lesnaté kopečky kolem s jemným bělostným popraškem a na vodě dokonce nějací ptáci. Zhruba uprostřed hladiny loví 17 roháčů a postupně počítám 15 morčáků velkých. Občas se ozve řev, když se na jednom nebo na druhém břehu partička nadšenců odvažuje vlézt do vody. Nechápu. Obličej mi mrzne, ruce taky, a tady ti Wim Hofové se radostně cachtají v ledové vodě. Ale jo, vlastně chápu, vyplavené endorfiny jsou jako droga.
Sluním se, kochám okolím a pak se přesouvám zkontrolovat chajdu. V závětří je nádherně. Z větví padají kusy sněhu a dva metry ode mě přilétá strakapoud prostřední. Ometám balkónek od sněhu, větrám otevřenými okny a kochám se rozsvíceným okolím. Včerejší chmury jsou pryč a já si znovu ověřuju, jak moc potřebuju slunce, pro pohodu, pro schopnost normálně existovat. 🙂
Šero na schodech u Strachotína. Husté sněžení teprve mělo přijít.
Sluncem zalitá Brněnská přehrada jako nedělní protiklad.
