Poslední dobou si hraji na amatérského řemeslníka a nezbývá mi čas ani na birding ani na kroužkování. Ale dříve či později se karta obrátí, toho se nebojím. Důležité je udržovat si alespoň přehled a tak se čas od času kouknu na avif a většinou se nestačím divit. Letošní rok přináší jedno zajímavé pozorování za druhým. Ať už je to drop malý, vlaštovka skalní nebo další hit druhé poloviny dubna, kterým je aktuálně čírka modrokřídlá. Tento severoamerický druh kachny u nás byl zastižen zatím jen jednou, v roce 1996, a není náhoda, že to bylo také v dubnu, protože tento měsíc je v Evropě pro severoamerické druhy kachen poměrně typický.
Čírka modrokřídlá byla tentokrát pozorována 17.4. na rybníku Kotvice u Studénky. Následujícího dne se za ní vypravila řada pozorovatelů a právě jejich fotky nádherného samce mě navnadily natolik, že jsem se rozhodl hned další den, v neděli, podniknout těch 150 km za novým druhem také.
Vyjíždíme s Pepem hned po ránu, ale oproti předchozím slunečným dnům je opravdu hnusně, teplota spadla, obloha je zatažená a hustě prší. Z deště vyjíždíme až někde za Olomoucí. Z dálnice pak sjíždíme na Studénku a pod ní na polní cestu. Sice neprší, ale z auta lezeme do pěkné zimy. Spěcháme do míst, kde byla čírka v minulých dnech pozorována. Na hrázi stojí i teď po ránu několik birderů s dalekohledy a foťáky. Dozvídáme se, že tu čírka ještě před chvíli byla. Postáváme na hrází a koukáme po okolí. Někde z druhé strany rybníka k nám dolehne letošní první zakukání, kousek od nás se z rákosí nese švitořivý zpěv modráčka a mezi racky poletuje nad rybníkem i jeden rybák černý. U špičky rákosového ostrůvku plave párek racků černohlavých, z mělčiny se ozve pisík a pravidelně je slyšet tenké teskné vábení moudivláčka. Kolega právě hlásí, že vidí čírku přeletovat zpět do míst, kde byla pozorována nejčastěji. Jo! Sedá na hladinu asi 100 m od nás a přidává se ke skupince čírek modrých, kterých se pak stále drží. Super, pokouším se alespoň o nějakou tu dokumentaci a přichází další partička známých ptáčkařů.
Adrenalin z nového druhu sice na chvíli dal zapomenout na chlad, ale ten se teď znovu hlásí. Je opravdu kosa. Jsem vděčný i za tu roušku, která mě hřeje na tváři. Chvíli se věnuji vlaštovkám nad rybníkem. Jsou jich desítky. Míhají se mezi nimi drobné opeřené verze kosatek – jiřičky a jedna dvě břehule. Pak chvíli pozorujeme několik bahňáků, kteří před nás sedly na mělčinu – vodouš šedý a rudonohý, několik vodoušů bahenních a nedaleko kulík říční. No a z rákosiny tentokrát modráčka doplňuje monotónní hlas cvrčilky slavíkové. Krásně by tu bylo nebýt té zimy. Půldruhé hodiny v terénu nám tentokrát stačí. Sedáme do auta a míříme zpět k nám na jih. Už se ani nikde nezastavujeme. Znovu se vracíme do deště.
Závidím první pozorovatelce, která čírku modrokřídlou objevila. Už dlouho jsem ten dokonalý pocit z vlastního výjimečného objevu nezažil. Přitom jde o tu nejsilnější drogu, kterou coby ptáčkař znám. Jasně, uspokojení z pozorování druhu, který objevil někdo přede mnou a který na mě počkal, je také fajn, ale ani zdaleka se nedokáže vyrovnat objevu vlastnímu. Tož tak, jen víc takových chvilek.
Samec čírky modrokřídlé (Spatula discors) ve společnosti čírek modrých (S. querquedula).
