Sobota 18. dubna:
Po ránu svítilo slunce, ale než vyrážíme s rodinkou na krátkou vyjížďku na kolech, je zataženo. Ochladilo se a fouká ledový SZ vítr. Chceme se podívat jen kousek od domu do Čertovy rokle. Jde o takovou malou enklávu zeleně obklíčenou domy. Na několika místech zastavujeme, kluci si hrají na prolézačkách a my s Pepem pozorujeme okolí. Kousek od nás se páří dlasci a o chvilku později zahánějí sojku, z budky vyletuje modřinka, zpívají budníčci menší a pěnice černohlavé a Franta nachází v keři hnízdo kosů se třemi odrostlými mláďaty. Keře se během posledních několika dní zazelenaly a za chvíli už budou případná hnízda skryta listím i v korunách stromů. O kousek dál nacházím další kosí hnízdo se třemi menšími mláďaty a do třetice ještě jedno s dvojicí čerstvě vyklubaných holátek vedle jednoho vejce. Prvně slyšíme zpěv budníčka lesního a z dutiny na topolu létají třísky z dutiny připravované k hnízdění strakapoudy velkými. Jeden samec pěnice černohlavé nás překvapuje zpěvem, v jehož úvodu vždy zazní rehek zahradní. Toho slyšíme později také společně s budníčkem větším. U skupinky smrků zaslechnu králíčka ohnivého. Zkouším mu pustit hlas a on reaguje tak živě, že mi div nevrazí do hlavy. Je neuvěřitelné, kolik zajímavých opeřenců se skrývá v městském intravilánu. Určitě zde nejsme naposledy.
V podvečer Pepe veze starší kluky k babičce. Říkám si, že bych mohl využít situaci a vyjet ven na noc. Zapřahám Lolka a frčím směrem na Znojmo. Světla ubývá a já těsně před osmou parkuji u sádek na kraji Jaroslavic. Sice už toho moc není vidět, ale jdu se ještě projít. Nad hlavou mi létají siluety kvakošů, na poli se pase asi 10 párů hus velkých a z rákosí zaznívá i v tom silném ledovém větru cvrčilka slavíková. Dokonce se nade mnou mihla moje první letošní jiřička. Pozoruji labutě, zrzohlávky a v nejvzdálenějším cípu sádek poslouchám rákosníka proužkovaného. Obcházím je všechny, včetně té obsazené rybářskými stany a auty s rakouskými espézetkami. Na oblohu se vyhoupla Venuše a o chvíli později se kolem ní rojí hvězdy. Obloha už je zase čistá, ale teplota citelně padá dolů. S lahví červeného lezu do Lolka a něco po desáté, když několikrát vycházím ven a kochám se oblohou, usínám.
Neděle 19. dubna:
Mírně prokřehlého po chladné noci mě ráno probouzí zpěv slavíka. Pojídám kus sýra s chlebem a něco po šesté už s batohem pochoduji podél sádek k rybníku.
Po několika málo desítkách metrů mě z keře na hrázi vítá pěnice hnědokřídlá, letos první, stejně jako slavík. Na poli s přízemním oparem jsou opět husy a vlastně i na sádkách je to stejné, co včera. Jen rákosníků proužkovaných zpívá už pět a ve vzduchu se motají dva páry pochopů. Na jednu hrázku právě přilétá asi 12 konipasů lučních. Užívám si slunečného dne, i když jsem zatím nabalený jako v zimě.
Na hladině rybníka toho moc vidět není, ale lužní les podél jeho severního okraje žije ptačím zpěvem. Nejprve mě překvapuje samec lejska černohlavého, protože zdejší les lemující Dyji je hájemstvím jeho bratrance lejska bělokrkého. Toho nalézám jen o málo později – jednoho zpívajícího samce, druhého, třetího – v krátkém úseku je jich asi pět. Přes hladinu rybníka přichází hlas kukačky a když přicházím k Hornímu Jaroslavickému rybníku, můžu přes stativák nahlédnout do početné kolonie racků chechtavých. Na kraji kolonie sedí bez pohybu, jako by byli umělí, kvakoši – je jich téměř 40 a na vodě je párek hus se třemi pullíky. Z lesíku se ozývají tři druhy budníčků, pěnkavy, špačci (samozřejmě si neodpustí imitaci žluvy) a dokonce přilétl i králíček obecný, i když tu není po jehličnanech ani stopy. Podél sádek se vracím téměř po čtyřhodinové procházce. Zde mě v rákosí čeká zpěv prvního rákosníka obecného a trojice moudivláčků.
No nic. Dávám další kus sýra a ještě chvíli se motám po hrbatých silničkách kolem Jaroslavic – Hnízdo, Lampelberg, vinice a rozkvetlé aleje třešní. Je tu krásně. V dálce jsou vidět dva květáky kouře z Dukovanské atomovky. Vzpomínám si, jak jsme kdysi coby obyvatelé 30 km pásma kolem elektrárny fasovali jakési jodové tablety, které nás měly v případě její havárie ochránit.
Z keře jednoho větrolamu u Strachotic postupně vyletuje 30 sojek.
Cestou zpět se stavuji ještě u jednoho mokřádku. Sliboval jsem si od něj nějaké bahňáky, ale je tu dost prázdno. Na lokalitě toká pár vodoušů rudonohých, zdržují se tu dva páry čejek a kolem poletují konipasi bílí a luční. Nad vodní hladinou se prohánějí dva páry husic a na vodě odpočívají oba druhy čírek, lžičáci a hvízdáci. Z vlhčích míst zarostlých loňskou vegetací se zvedá dvojice lindušek. Hlas, vzhled i chování je jiné, než u lindušek lučních. Sice jsem je zahlédl jen dvakrát ne moc dlouze, ale nejspíš se jedná o lindušky horské, které ještě někde zůstávají v nížinách na zimovištích. Z vyšší uschlé buřeně zpívá modráček a pěnice hnědokřídlá. Navrátilců přibývá, ještě nějakých 14 dní a máme je tu všechny. Za chvíli bude jejich zpěv samozřejmostí a zima jako by nikdy nebyla.
Husy velké (Anser anser) pasoucí se po ránu na poli v sousedství rybníka.
