17.6.2020: Co lze stihnout cestou z toalety

Noční cesta ze záchodu se mi dnes trochu protáhla. Vlastně jsem to z toalety vzal oklikou rovnou do práce, ale než jsem zasedl v kanclu do židle, utekly zhruba tři hodinky. Ne, nechci popisovat nějakou opileckou anabázi, byl jsem plně orientovaný, jak říkají lékaři a přesně jsem věděl, co dělám. Možná právě proto mi to tak dlouho trvalo.

Močový měchýř mě vzbudil něco před třetí nad ránem. Dobře vím, co následuje. Mozek okamžitě naskočí a trvá mi zatraceně dlouho, než ho přemluvím k několika dalším veršům spánku, pokud vůbec. Než abych se dlouho převaloval a sledoval, jak za oknem postupně bledne obloha, oblékám se, beru birderský bágl, vycházím na setmělou ulici a sedám do auta. Směr je jasný. Předevčírem byl na kraji Olomouce hlášen zpívající rákosník pokřovní, v našich podmínkách rarita. Včera se za ním sjížděli ti nejaktivnější sběrači druhů z široka daleka. Někdo si přivstal a strávil s ním o samotě tři ranní hodiny, někdo dojel před půlnocí, odškrtnul zpívajícího opeřence a zase vyrazil přes půl republiky domů.

O pozorování jsem věděl už včera, ale měl jsem odpoledne práci a nikam se mi pak už nechtělo. Říkal jsem si, že jestli se mi podaří ráno vzbudit, tak za ním vyrazím taky. Takže mi ještě téměř noční návštěva záchodu nahrála do karet.

Silnice jsou prázdné, jen pravý dálniční pruh svítí zadními světly kamionů. Za Vyškovem mi přes cestu přebíhá jezevec. Zvládá to bez újmy na zdraví. Ani nevím, jestli jsem někdy tohle zvíře viděl naživo. Za necelou hodinku jsem na kraji Olomouce. Zapínám navigaci a nechávám se přivést k rozestavěnému a zaplocenému areálu. Chvíli přemýšlím kudy kam, ale pak nacházím pěšinku mezi ploty, která mě vede přímo k místu, kde byl rákosník pokřovní pozorován v předchozí dny. Před chvíli byly čtyři hodiny, svítá. Aktivita pěvců je v tyto jitřní hodiny začínajícího dne vždy nejvyšší. Tak trochu s tím počítám. Jestli tu rákosník ještě zůstal, určitě se bude ozývat. A taky že jo. Ze skupinky keřů hned vedle asfaltky se nese hlasité trénování stupnice (jak popisují některé části jeho zpěvu terénní příručky). Zatím ho v pološeru nevidím, ale zpěv je hlasitý, barvitý, a právě teď nezaměnitelný třeba s rákosníkem zpěvným. Vytahuji dalekohled, foťák a stoupám si do louky kousek od okraje asfaltky, která má zrovna v těch místech slehlou trávu. Dobře vím, proč. Rákosník koncertuje bez přestání, přehlušuje všechny hlasy v okolí. Nejprve ve skrytu listoví, pak přeletuje do blízkého holého keře bez listí, a nakonec slétá mezi kopřivy. Zpívá ale bez ustání. Pořizují několik dokumentačních cvaků jeho siluety. Světla je hodně málo a ISO nastavuji maximální. Nablízku zpívá pěnice hnědokřídlá a odněkud sem doléhá počítání kukačky. Rákosník si mě vůbec nevšímá, přeletuje mezi keři, občas nahání domnělého soka snad v podobě rákosníka zpěvného, který se jen krátce ozve kontaktním hlasem, ale před srdnatým pěvcem z jiných krajů musí prchnout.

Světla postupně přibývá, rodí se den a ve zpěvu rákosníka pokřovního se objevují kratší mezery. Po celonočním zpěvu (jak opět uvádí terénní příručka) se mu ani nedivím. Ještě několikrát se pokouším o pár cvaků, ale moc tomu nedávám. Užívám si ten nevšední okamžik s nevšedním zpěvem a snažím se vše uložit na bezpečné místo v paměti. Zrovna tento druh je tím, který by se u nás v budoucnu mohl ukázat častěji. Je dobré být připraven.

Po hodince strávené o samotě v přítomnosti rákosníka, balím foťák i dalekohled a vracím se k autu. Provoz se zahustil, ale cesta ještě pořád utíká jako po másle. Něco po šesté jsem v práci. Oproti běžnému příchodu mám jen pár minut zpoždění. Je úžasné, co člověk dokáže takhle k ránu cestou z toalety stihnout.