17. srpna
Je tu víkend, kdy jedno dopoledne trávím v terénu a druhé se synky. Obvykle je také vyvezu někam ven do lesa nebo do polí, projdeme se k zalesněnému vršku Rozepře (408 m n. m.) u Ježkovic, nebo k rozhledně Chocholík (367 m n. m.) nad Drnovicemi. Pole jsou ale touto dobou už posečené a přichází doba pozorování táhnoucích dravců, proto není složité vymyslet, kam pojedeme tentokrát. Blízko se totiž nachází NPR Větrníky (394 m n. m.), které vystupují nad okolní terén a nabízejí rozhled do širokého okolí. Už loni jsem tu dvakrát nebo třikrát byl a vždy to byla příjemná zkušenost.
Cestou k vrcholku kopce, který má z JZ křovinatý amfiteátr stepního charakteru, několikrát zastavujeme. Kluci si hrají na geology a stále mi ukazují nějaké „zkameněliny“ a později pronásledují brouky a motýly. Já vytahuji stativák a prohlížím okolní strniště a sloupy vysokého napětí. Hned po příjezdu nad námi v široké frontě přetahuje k severu asi 1400 špačků. Se stoupající teplotou se objevují v termice dravci – většinou káně lesní, ale také skupinka poštolek a čtveřice krkavců. Prvního z krkavců nejprve pronásleduje poštolka, poté pochop a nakonec luňák červený. Obloha je modrá, slunce ještě nepálí a tak si užíváme větřík a pro kluky dobrodružnou cestu po polních cestách. Pozorujeme rodinku ťuhýků, samici motáka lužního, nízko lovící vlaštovky. Jak málo stačí ke spokojenosti, jen dvě hodiny v polích za pěkného počasí.
18. srpna
Dny se zkracují. Ještě před několika týdny by v půl šesté, kdy vstávám, koukalo slunce nad obzorem. Dnes je ale šero. Po dlouhé době jedu lesní cestou do Lulče, kde nabírám Pavla Smejkala. Naposledy jsme spolu byli v terénu před pěti měsíci a tentokrát míříme zase do stejných míst. Pole jsou plná dravců čekajících na termiku.
Nejprve se zastavujeme u polního mokřadu u Svatobořic-Mistřína. Na nedalekém poli postávají čápi černí (18 ex.) a bílí (2 ex.) a volavky popelavé (33 ex.). Pak se přibližujeme k rákosinám v poli. Projíždějící cyklista z nich zvedá hejno volavek bílých, které se ale většinou vracejí zase zpět. Jsou mezi nimi vidět další čápi černí a volavky stříbřité. Občas přelétnou bahňáci – vodouši šedí a tmaví, nějaká ta bekasina, vodouš rudonohý nebo čejka. Z rákosí pokřikují chřástali vodní. Příliš se neskrývají, tak si užíváme vcelku blízké pozorování. Společně s několika přeletujícími ptáky zde počítám asi 65 volavek bílých a 6 stříbřitých. Slunce máme v zádech a jak říká Pavel, před námi je „Okawango“. Povídáme si s místními ornitology, kolem loví ostříž a mezi keři přeletuje kukačka. Po půldruhé hodině jedeme dále.
Hladinu Jarohněvického rybníka zaplňují především lysky. Na jednom z ostrůvků posedávají mladí rybáci obecní, které dokrmují staří ptáci. Druhý ostrůvek je vymetený díky páru racků bělohlavých. Vzadu je vidět asi 40 hus velkých, lžičáci, pak kachny a roháči.
V Mutěnicích nakupujeme svačiny, které pak pojídáme ve stínu vrb u rybníků. Teplota stoupá a obloha je modrá. Vypadá to na vypečený den. Z rákosí se ozývá chřástal vodní a my se postupně přesouváme k severu. Na mělčinách rybníka Bažantnice pobíhá několik kulíků říčních a nedaleko racků chechtavých odpočívá dospělá pisila. Nízko nad hladinou loví dvojice rybáků černých a mezi chechťáky sedí mladý racek bělohlavý/středomořský s odečítacím kroužkem. Jde o ptáka kroužkovaného u nás. Vysoko na obloze točí termiku sedm čápů černých a kousek od lesa loví vážky ostříž. Ještě nějakou dobu se potloukáme kolem rybníků, ale začíná být horko. Jsme vděčni za každý kousek stínu. Před polednem to pak balíme a vracíme se domů. Tou dobou už nejsou na polích ani nad nimi vidět žádní dravci. Nejspíš je příliš teplo i na ně a teď odpočívají ve větrolamech a remízcích.
Volavky bílé a stříbřité a čápi černí.
Čáp černý (Ciconia nigra).
