Sváteční volno. Před pětatřiceti lety jsem byl čerstvě pár dní devatenáctiletý. Bylo fajn začít svůj dospělý život do doby, která přišla. Vadí mi jen, že se ten zdánlivě nekonečný kus života při pohledu zpět smrsknul jen do těch dvou slov – pětatřicet roků. Jako bych je ani neprožil.
Venku je zataženo, větve stromů se komíhají ve větru, na silnici jsou místy vlhké úseky od deště, který tudy prošel. Jedu se vyvenčit, nic velkého, chci si nadělit jen pár hodin s dalekohledem kolem krku, nasát trochu toho sychravého podzimu a vůně bahen vypouštěných rybníků.
Nejprve severní břeh Novoveského rybníka. Nízko nad jeho rozvlněnou hladinou přeletují racci k západu a vysoko na obloze letí skupinky severských hus opačným směrem, k východu. Kachny se drží v závětří protějšího břehu, stovka lžičáků, pár desítek čírek obecných, několik hvízdáků a roháčů. Skrývám se také v závětří za rybářskou boudou a říkám si, kolik asi twitcherů dnes vyrazilo k Rozkoši, kde byla včera pozorována linduška skalní (Anthus petrosus), druh, který byl v ČR zastižen jen jedinkrát, před třiceti lety na stejné lokalitě. Tohle už je pro mě daleko. Už jsem se smířil s tím, že některé druhy u nás prostě neuvidím. Čo už?
Přejíždím k jižnímu cípu Starého rybníka. Ten se vypouští. Objevují se ostrůvky a mělčiny podél břehů. Je tu spousta kachen. Jen lžičáků počítám přibližně 350. V severní části se zdržuje i hejno hus běločelých (350 ex.) a velkých (150 ex.). Na bahnech ťapou mezi popelkami dvě husice nilské a nad hlavou mi přelétne hlas konipasa bílého. Husy zvedá mohutná silueta orla mořského, ale ptáci se zase vrací na mělčinu. Za pár dní to tu bude ještě zajímavější, voda klesne a přibudou severské husy. Koukám na šedivky v poměru 20:3 vranám černým a kolem mě prosviští ledňáček. Vítr fouká, ale obloha je stále zadeklovaná šedivou oblačností.
Následuje kratičký procházka mezi výtažníky rybníka Vrkoč. Hejno poláků velkých střídá hejno kormoránů malých, pětatřicet, čtyřicet štíhlých těl drobných kormoránů přeletuje nad rybníky několikrát. Už z dálky jsou slyšet kolihy. Vrkoč už je téměř na vodě, ale trocha toho bahna v jeho severním cípu ještě zůstává. Právě tady hledá potravu sedm kolih velkých a úplně u břehu i jedna husice liščí. Vítr chvílemi skoro burácí. Pozoruji luňáka červeného, který se v něm motá, jako by dostával jednu facku za druhou. Od západu a jihozápadu přilétají další a další husy. Podle všeho míří ke Starému. Ještě se tam za nimi podívám. Mezi chocholačkami a poláky velkými mě překvapuje na Zarostlém také sedm zrzohlávek.
Ke Starému se vracím oklikou kolem jeho sádek a pak pěšky lesem k jeho východnímu břehu. Husy jsou dost daleko, ale čitelné. Samá běločelka. Aktuálně se jich v jednom hustém ostrůvku těl tísní 1400. Tentokrát s nimi nehne ani přílet orla mořského. Před ním vzlétají jen racci a ukazuje se i 14 čejek dříve skrytých za terénní nerovností. Kolem mě s křikem profrčí pět vodoušů kropenatých. Chvíli surfuju zorným polem stativáku tam a zpět husami, ale nic zajímavého se mi najít nedaří. Tož tak, severáku, dělej si, co umíš. Už je mi to jedno, pro dnešek jsem vyvenčen.
SIluety sedmi kolih velkých (Numenius arquata) z mělčin Vrkoče.
Část hejna štíhlých kormoránů malých (Microcarbo pygmeus). Ještě jsem si nezvykl. V našich končinách mě stále ještě překvapují.
