Pěnice malá – pták středoasijských stepí a polopouští – pozorovaná u nás v Tovačově. Pro birdwatchery asi největší událost závěru letošního roku. Včera po poledni ji objevil Luboš Doupal a pozorovaná byla dalšími kolegy ještě za večerního šírání. Informace o jejím výskytu se ke mně dostala záhy, ale v terénu jsem byl už dopoledne a odpoledne jsem měl povinnosti. Najít venku takhle malého ptáčka je něco zcela jiného, než se přijet podívat na lyskonoha nebo ibisa. Navíc jde o velice pohyblivý druh, který se během noci mohl posunout o desítky kilometrů. Nevadí. Rozhoduji se, že se tam vyrazím podívat. Než váhat doma a pak si prohlížet fotky z dalších pozorování, to raději riskovat, že nic neuvidím s vědomím, že jsem to zkusil.
V půl šesté vstávám, beru benzín a o pár minut později už vjíždím do mlhy, která má hustotu spíš jogurtu než mléka. Radost z toho nemám, ale uklidňuji se tím, že k pozorování pěnice moc dohlednosti nepotřebuji. V sedm parkuji u Hradeckého rybníku. Den už začal, ale mlha je hustá. Jen podle hlasů zjišťuji, že z bahen vypuštěného rybníka vzlétají volavky a racci. U kříže tuším blízko hráze stovky racků. Pokřikují a pak je provází hlasité mávání křídel. V 7:25 jsem na kraji pásu křovin, ve kterém včera byla pěnice malá opakovaně zastižena. V šeru brouzdám mokrou trávou. Emil běží za mnou. Pozorně prohlížím každý keř a občas pouštím náhrávku. Pěnici malou jsem prvně viděl před dvěma roky v Izraeli. Přišla mi tehdy jako kříženec pěnice a rehka domácího. Pohybovala se v pouštním keři u země. Namísto ní mě z křoví teď pozoruje červenka, kousek dál se zvedá několik vrabců polních a nade mnou přeletují dva strnadi obecní. Pak mi mlha odhaluje obrysy něčí postavy. Až těsně u ní zjišťuji, že je to David Lučan. Včera tu byl také, pěnici viděl, ale dnes by si ji chtěl prohlédnout lépe. Jsem na konci pásu křovin a pěnice nikde. Na nahrávku reaguje stále jen červenka. Vracím se k Davidovi a shledávám, že je nás zase o jednoho víc – přidal se k nám Michal Šindel.
Dalších patnáct minut pozorně nasloucháme a zvedáme dalekohled k očím při každém pohybu listů padajících z keřů. Pěnice nikde. Kdybych nevěděl, že se má vyskytovat tady, tak bych řek, že jsem ji viděl cestou z Věrovan, prohlašuje Michal. Viděl jsem tam přesně takového světle okrového ptáčka, který vylétl z křoví u cesty a zmizel v suché kukuřici. Jen jsem nad ním mávl rukou a nechal ji jako dalšího neurčeného pěvce. Nemrkneme se tam? Bez váhání souhlasíme. Jsme tu třičtrtě hodiny a nic. Pokračujeme tedy po pěšině jdoucí severně od rybníka a na rozcestí se pouštíme vlevo po kraji kukuřičného pole. Podél cesty je vyschlá strouha s nízkou vegetací. Jen na dvou místech jsou vyšší keře. Kluci jdou přede mnou, když mi ze strouhy vylétá drobný pěvec s rezavým ocasem. Rychle zvedám dalekohled a už vím, co přede mnou na nízké větvi keře sedí. Chlapi, tady je! Máme ji kousek před sebou a míříme na ni stativáky. Pěnice vypadá umolousaně a čistí se. Zkoušíme pár fotek. Je sice šero, ale snad z toho něco bude. Kluci digiscopují a David točí video. Jsme nadšení. Opravdu jsem nevěřil, že ji dnes uvidím. Jsme 400 metrů od včerejšího místa pozorování. Kdyby tudy ráno nešel Michal, tak jsme utřeli. Pěnice zase mizí v kukuřici, ale o chvíli později znovu vylétá a sedá do vegetace u strouhy. Pohybuje se v ní jako myš až zcela u země. Pozorujeme ji z několika málo metrů, pak náhle zapadá níže ke strouze a i když víme, kde zmizela, není po ní ani stopy. Nevadí, sledovali jsme ji dobře čtvrt hodiny. Kolem projíždí myslivec na kole s puškou na rameni. Za ním běží pes. Co tady fotíte? Mlhu?, ptá se a směje se svému vtipu. Jo, kdybys jen tušil. 🙂
Pěnice malá (Sylvia nana) za husté mlhy v Tovačově.
