Neděle; ranní šero se vytrácí a s ním mizí i oblačnost. Zůstává modré nebe s občasnou oblačnou šmouhou. Rtuť teploměru stojí na pěti čárkách pod nulou. Vypadá to na krásný, mrazivě slunečný den. Jen ten sníh chybí, od kterého by se paprsky odrážely a lechtaly v nose. Slunce šplhá na oblohu a z rádia ve verších promlouvá příjemný hlas Františka Novotného.
Vždy, když míjím jakýsi komín vlevo od silnice pod Pohořelicemi, tak mi kouř z něj stoupající ukazuje, odkud fouká. Dnes je to SV. Už jen ten směr prozrazuje, že musí být zima. Projíždím polní cestou ke hnojišti a potkávám jen početné skupiny srnčího a pět konopek obecných. Husy se ve vzduchu neobjevují. Ty byly v nezanedbatelných počtech poslední dobou pozorovány na ozimu před Drnholcem. Pokračuju tedy tím směrem. Čeká mě tam ale jen 28 hus velkých. Řekl bych, že se zámrzem husy popolétly někam dál k jihu.
I ten mírný vítr je pěkně ledový, když stojím u propusti mezi Dyjí a Mušovskou zdrží VDNM. Většina vodní hladiny je pod ledem vlastně jen pod přepadem je nezamrzlé oko. Jsou tu stovky chocholaček a kachen, nějaký ten racek a morčák velký. V dálce na ledě stojí dvojice dospělých orlů mořských.
Podobná nezamrzlá oka jsou také u přepadu mezi Mušovskou a Věstonickou zdrží. Na ostrůvcích kolem kostelíka posedávají další tři orli mořští a před stovkami kachen odpočívajícími na kraji ledu plave 32 hus velkých a dvojice běločelek. Opět jsou tu stovky chocholaček, lysek a nějaký ten hohol. Dnes, stejně jako pokaždé, přeletuje nad propustí jedna či dvě hrdličky zahradní z jedné strany na druhou. Jsou tu po celý rok. Racci se zvedají do vzduchu a kachny se přeskupují, když se nízko nad nimi objeví jestřáb.
Přes Horní a Dolní Věstonice se přesouvám na hráz. Pod přepadem je opět několik větších ok nezamrzlé hladiny. Poláků velkých a chocholaček je tu k šesti stům. Potápí se pro slávičky. S nimi tu loví i 65 hoholů. Zvláštními hlasy se ozývají morčáci velcí. Počítám jich 106, tokají, vztyčují krky a zase je skládají k tělu. Slunce svítí, fouká ledový vítr a mezi kachnami loví dvě stovky kormoránů. Jen ty prsty křehnou a studí. Na pár slov se objevuje Honza Veber s Renkou Hasilovou. Ještě se zastavuji u přečerpávačky východně od Strachotína, ale hladina je pod ledem. Do křoví zaletují dva strnadi rákosní a pod břehem se ozývá střízlík. Jdu asi kilometr po břehu na Strachotín a zase se vracím k autu. Sněhulky nepotkávám.
No nic, vracím se přes Pouzdřany. Nad vesnicí přeletují směrem k nádržím asi dvě stovky hus. Cestou na Brno zastavuji ještě u skládky nedaleko Žabčic. Racci chechtaví (600 ex.), bouřní (40 ex.) a bělohlaví (50 ex.) buď sedí na hromadě odpadků nebo se v točícím se mračnu vznášejí na obloze. Protiváhu jejich bílým tělům tvoří zhruba tisícovka kavek a havranů. Když se nějakému havranovi podaří vyzobnout z odpadků něco k jídlu, stává se terčem pronásledování ze strany racků bouřních. Připomíná to tu apokalyptickou vidinu konce světa – vyfoukaná opuštěná silnice, hora odpadků, holé akáty, na nichž vlají igelitové sáčky, buldozery v polích, rozbrázděná země a bezútěšné hlasy havranů. Kdyby nesvítilo slunce, člověk by se i polekal.
Ukřičení racci bouřní (Larus canus) pronásledují havrana (Corvus frugilegus) s potravou v zobáku.
