Včera jsme s Pavlem Jurdou seděli u nás nad slivovicí a bavili se o dokumentu zaměřeném na husy, na kterém se chystá pracovat. Shodli jsme se na tom, že v ideálním případě by se v něm měly objevit záběry tisícihlavých hejn husí rozletujících se po ránu s křikem z nocoviště na Věstonické zdrži. V pozadí rudý východ slunce a silueta mušovského kostelíka. Bylo by to fajn, ale letošní mírná zima takovou podívanou zatím neposkytla. Jedinou možností bude počkat do března a doufat, že se tu husy ve větších počtech objeví cestou na sever. Natáčecích dnů je ale tak málo, že podobné záběry zůstanou nejspíš jen v kategorii zbožných přání. Slíbil jsem Pavlovi, že budu-li mít příležitost, zkusím nějakých pár záběrů natočit na zrcadlovku. Aby mé sliby nebyly plané, mířím dnes opět k jihu. Na sedadle spolujezdce tentokrát spočívá Petr Podzemný.
Ráno je nezvyklé teplo. Rtuť teploměru ukazuje 6°C. Ptáci zpívají jako na jaře. Říkám si, že je zbytečné se příliš oblékat a jako vždy dělám chybu. Z Brna vyjíždíme v sedm. Je tma a ulice ještě v polospánku klidně oddechují.
Cestou se jen poznenáhlu rozednívá. Východní obzor je lemován linkami narůžovělé oblačnosti. Pod Pohořelicemi sledujeme oblohu, ale ta je stále prázdná – husy žádné. Kdyby dodržovaly schéma předchozích zim, už by táhly v klínech k severozápadu a hledaly vhodné pastviny. Dohlednost je výborná a východ se stále více barví do oranžovočervena. Vjíždíme na hráz mezi Věstonickou a Mušovskou zdrží a náhle vidíme, jak se zleva z vodní hladiny zvedá černá masa husích těl a v jedné mohutné vlně přetahuje přes hráz před námi a míří směrem na Drnholec. Sakra! Přesně o těchto záběrech jsme se s Pavlem včera bavili. Husy táhnou poměrně nízko a v klidu, neruší je žádná střelba. Než stačím zaparkovat a vytáhnout foťák, jsou pryč. Můžu natočit už jen prázdnou vodní hladinu s Kostelním ostrůvkem. Teď odlétají už jen nepočetné skupinky ptáků. Jako mávnutím proutku se klidná vodní hladina čeří sílícím větrem od západu, který sebou nese mlhu. Během několika minut oranžový východní obzor mizí, fouká nepříjemně studení vítr a dohlednost klesá. Stačilo by pět minut a měl bych na paměťové kartě přesně to, co jsme potřebovali. Pouhých pět minut, říkám si a nechápavě vrtím hlavou. Nedá se nic dělat. Hlavně, že jsou tady.
Odhadem odlétlo k západu šest až sedm tisíc převážně běločelých husí. Vzlétaly přesně v 7:30. Z rákosí pod přepadem se ozývá chřástal vodní a podél hráze letí datel. Za ostrůvky zůstalo ještě jedno několikasethlavé kompaktní hejno severek a před ostrůvky plave několik desítek hus velkých. No nic, jedeme se podívat, kam husy sedly.
Zastavujeme se v Pasohlávkách u horní nádrže. Na vodě je vidět 45 morčáků velkých. U hráze směrem k Brodu nad Dyjí je dalších 48 morčáků velkých. Je tu dost živo. V místech, kde do nádrží vtéká Dyje loví dvě stovky kormoránů, tři stovky racků a na břehu sedí 23 volavek bílých. Tím hlavním ale je, že se od západu ozývají husy. Musí být v polích poměrně blízko.
Nacházíme je pod silnicí směrem na Drnholec. Prvně tuto zimu vidím pořádné hejno severských hus pasoucích se na ozimu. Díky oblačnosti a mírné mlze je viditelnost dost omezená. Nejvzdálenější husy jdou rozeznat velice špatně. Odhadem je tu asi 6000 hus. Převažují běločelky, polních je vzadu asi 150 a velkých 70. Díky ledovému větru je nám brzy zima. Přesouváme se kousek dál k Drnholci. Za terénní vlnou je další tisícovka hus, které jsme před tím neviděli. Peťa brzy nachází bernešku rudokrkou. Do hus tu koukáme téměř hodinu. Žádné límce, žádné další bernešky. Pokud je tu nějaká husa malá, tak ji v tom množství a za této viditelnosti nelze odhalit. Roztřesení jsme rádi, když se můžeme zahřát v autě.
V Drnholci se stavujeme omrknout kalousy. Na smrku za náměstím je jich nejméně 14. Pak se pouštíme velkým obloukem po asfaltkách severně od vesnice. Nedaleko Troskotovic procházíme plevelem zarostlou plochu na kraji pole. Vyletují z ní jikavci, strnadi rákosní a konopky obecné. Nedaleko letí káně rousná.
Obloukem se ocitáme opět nedaleko hejna hus. Necháváme je být a pokračujeme k Novoveskému rybníku. Jeho bahnité dno je tečkované racky – celkem 1200 ptáků třech druhů. Jeden z velkých racků má červený odečítací kroužek. Mizí ale dřív, než ho Petr stačí odečíst.
Poslední zastávkou je skládka u Žabčic. V tuto chvíli je tu jediný racek bělohlavý, 350 racků chechtavých a 150 racků bouřních. Dnes už té zimy bylo dost. Frčíme zpět do Brna.
Berneška rudokrká (Branta ruficollis) je za špatné viditelnosti v hejnu severských hus velice nenápadná. Zvláště skrývá-li se uprostřed kompaktního hejna.
