Jak to jen popsat? Jak zachytit tu kouzelnou a neopakovatelnou atmosféru uplynulých několika dní u Nesytu? Sedím nad bílým papírem a útržky vzpomínek mi víří v hlavě, každou chvíli se vynoří jiná, probleskne, zazáří a než ji stačím zachytit, uchopit slovy, zase se ztrácí mezi ostatními. Samozřejmě, stroze by to také šlo popsat, suchopárně bych mohl konstatovat, že jsem se pět minulých dní účastnil dalšího ročníku kroužkování na Nesytu, že se tam chytali hlavně rákosníci, že se tam vystřídala řada příjemných lidí a že se těším zase na příští rok. Tohle mi ale nestačí. Bylo toho přece mnohem víc. Tak jen pojďte, střípky vzpomínek, alespoň některým z vás se pokusím přilepit na paty a přišpendlit vás textem do bílého prostoru. Možná se pak v hrubých obrysech spojíte do podoby těch pěti nádherných dnů.
***
Noční vstávání k sítím, ospalé oči, mokrá vysoká tráva, která se otírá o holá lýtka, ticho, hvězdy mezi mraky, kužel světla čelovky olizující zplihlou navlhlou síť, ve spodním poli jeden a kousek dál druhý rákosník zpěvný. Táhnou staří ptáci, nocí, nepozorováni. Jen ty sítě nám je ukazují jako infračervený pohled zvedající sukně tmy.
***
Třetí ranní kontrola, den se ještě pořádně nerozkoukal, ale ptáci jsou nedočkaví. V horní kapse sítě se pohupuje samec krahujce, žluté dravčí oči. V poli pod ním je samice strakapouda velkého, v drápech silných prstů drží chuchvalce ok jemné síťoviny, dva dlasci a vlaška. Ostrý krahujčí dráp doplňuje kresbu šrámů a škrábanců na rukou. Kolik takových pomíjivých obrázků si na kůži ještě odnesu? Chtěl bych je sbírat co nejdéle.
***
Praskající oheň v terénním trychtýři, kolem kterého sedíme, lahev vína předávaná z ruky do ruky, vůně kouře se mísí s vůní opékaných buřtů, slova historek, smích, pocit sounáležitosti, každý chvíli sám v sobě, ale ještě častěji s ostatními. Hvězdy se chvějí na obloze a nad siluetou akátů se zvedá obrovská bledá měsíční tvář. Malí kluci jsou jako svatojánci s jiskrami na koncích ohořelých klacků. Tajemná noc a až kdesi v dáli první světla domků. Spojeni mihotavým odleskem plamenů plujeme vesmírem, vzdáleni od okolního světa.
***
Horký den s tetelícím se vzduchem a vybledle modrou oblohou. Objevuje se několik známých tváří s dalekohledy, vyrazili pozorovat ptáky. Přinášejí informaci o výskytu břehouše černoocasého v zátoce na druhé straně rybníka. Jindy bych se tam jel podívat zvlášť, když jsem ho ještě ten rok neviděl. Teď mi ta informace jen lehce jako motýl křídly zaševelí kolem uší a já dál sedím na židličce, hledím na oblohu nad rákosinami, po které se pohybují tečky vlaštovek a skupinky špačků, zachytím pohledem čápa černého klesajícího k louce a nechci víc, než být tady a všechno to vnímat, za ničím se nehnat.
***
Zase večer, stmívá se, sedíme v „lázních“ u Kuby, orosené sklenice piva zahánějí celodenní pochody pod sluncem. Těsně nad spodním okrajem okna výčepu se zvedá trojice hlav mých synků. Kuba je naučil čepovat a oni štěstím bez sebe pracují s pípou, točí pivo po skle a pěnu mu dávají až v závěru, na jedno natočení, přijímají objednávky a roznášejí je po okolních stolech. Jsou šťastní.
***
Povídáme si, večerním nebem proplouvají kvakoši, štěbetající vlaštovky odlétly z drátů dávno na nocoviště, noc plyne a opojení stoupá, tančíme, každý si nese svůj příběh, zrcadlí se nám v očích, občas se uvolní několika slovy, blízkost je opojná, hranice našich entit se prolínají, splývají. Nejistým krokem se vracíme na základnu, vlahou nocí se kolébáme do stanů, kolem louky spásané bílými koňmi, kolem vonících zralých špendlíků popadaných na okraji silnice, zavěšeni sobě v ramenou, a od rákosin stoupá vlhká vůně. Spánku bude maličko, než znovu vyrazíme na kontrolu sítí, stále ještě v noci, za tmy, spánek je zloděj, ale tady si přijde jen na pár drobasů až za dne. Proto nám celou dobu svítí oči.
***
Uprostřed týdne balím sítě. Ještě před rozbřeskem jsem je obcházel, pak jsem musel do práce a teď odpoledne je už dávno stažené muchlám do pytlíků. Slunce pálí, křičí žluvy a vítr houpe trsy rákosu podél vyschlé strouhy. Kolikrát jsem tudy během uplynulých pěti dnů prošel. Přichází smutek, vše tak důvěrně známé musím opustit, před očima mi defilují tváře minulých dní i postavičky mávající na rozloučenou na nádraží pytlíky na ptáky těm odjíždějícím. Je mi teskno, že to končí. Permanentní spánkový deficit a únava, spartánské podmínky a omezená hygiena, to jsou karty těch nejnižších hodnot při vysoké hře s trumfy neopakovatelných nočních kontrol, extrémní blízkosti dokonalých opeřenců a kamarádů. Díky vám všem.
Samec krahujce obecného (Accipiter nisus), kterého do sítě přivedla nenažranost.
Trojce mladých lejsků černohlavých (Ficedula hypoleuca) na dvou různých místech byla překvapením. Jejich tah zřejmě přichází o málo dřív, než se uvádí.
