15.-16.2.2020: RAS nám zase začíná

Sobota 15. února:

Setkalo se to pěkně, první den, kdy se dají začít chytat šoupálci dlouhoprstí do projektu RAS a začátek víkendu. Snídaně, rozpustné pseudokafe a jde se ven. Teplota se drží jen milimetřík nad nulou, je zataženo, ale ptáci zpívají. Už týden mě každý den, ještě za tmy, do práce provází zpěvem kosi a červenky. Projíždím Soběšice a hned za nimi parkuju u lesa. Začínám pěkně od jihu. Jsem zvědavý, jestli už budou šoupálci reagovat.

Vítá mě zpěv pěnkavy, drnčivé zakrákání krkavce a křik brhlíků. Jsem kousek od prvních teritorií šoupálků a tak pouštím nahrávku. Reakce žádná, jen parukářky odpovídají. Stejné je to i na druhém stanovišti. Vcházím do starého smíšeného porostu, který po těžbě pěkně prořídl. Za kopečkem se ozývá rachot harvestoru, který kousek po kousku sklízí uschlou smrčinu. Zrovna v ní jsem každoročně chytal králíčky ohnivé. Jsem zvědavý, jak to půjde, až na ně přijde čas. Většina smrkových porostů je pryč. Kdoví, jestli nebudu muset RAS na tomto druhu předčasně ukončit.

Konečně reakce. Zkouším natáhnout novou italskou šestku. Zjišťuji, že šest metrů rozhodně dlouhá není, zato je vyšší, a to tak, že mi na ni nestačí tyčky a ona courá sukně po zemi. Zamotávají se mi do ní všechny smrkové větve v okolí. Skřípu zuby a nadávám. Přesouvám se blíž hlasu, který jsem nahrávkou vyprovokoval a natahuji starou dobrou monofilamentku od Ekotonu. Šoupálek se sice dvakrát odráží, ale nakonec v síti končí. Má můj loňský kroužek. První letošní šoupálek, super. Ze starého dubového porostu přes údolí sem doléhá houkání doupňáka.

Procházím dalších několik teritorií, než se dočkávám nové reakce. Šoupálek tentokrát moc neotálí a chytá se. Nový pták. Nad lesem jsou slyšet přeletující skřivani. Obcházím pak jižní okraj svého zájmového území a během následujících dlouhých hodin se mi daří chytit ještě dva samce. Vracíme se daleko po poledni, šest hodin v lese a první čtyři šoupálci dlouhoprstí, jen jeden retrap. Na závěr na mě krásně rozčileně zahuláká ještě jeden šoupek, ale když natáhnu síť, už po něm není ani památky. Spratek.

Reakce jsou dost vlažné, asi se moc nestane, když za nimi příští týden nevyrazím. To budeme s kamarády trávit lehce prodloužený víkend v Izraeli.

Neděle 16. února:

Počasí je stejné jako včera. Pepe by ráda na prochajdu do lesa. Než se jí ale podaří z postele a od mobilů vyhnat omladinu, jsem už venku. Domlouváme se, že se mi pak ozvou a setkáme se u Matesa, lesního rybníčku kousek od Ořešína.

Dnes mi to vůbec nejde. Šoupálci nikde. Procházím pěkný kus lesa, než se na tradičním místě kousek od Matesa konečně dočkávám velmi vlažné reakce. Vysoko na kmenech se pohybují dva ptáci, nejspíš párek. Zdá se, že jsou se svými životy spokojeni a nepotřebují vyhledávat žádné dobrodružství v podobě provokativní nahrávky puštěné pod sítí. No nic, ani dlouhé desítky minut nic neřeší.

Chvíli svítí slunce a chvíli je pod mrakem. Docela to fouká. Na jednom kopečku se zbytkem starého dubového porostu řádí šplhavci. Křik a honičky mezi korunami – dva datli, tři strakapoudi velcí a jeden prostřední. Je to paráda. Ale slunce zase leze za mraky a hned je zima. Musím se hýbat. Až o hodný kus dál se mi konečně daří chytit prvního dnešního šoupálka. Je to můj retrap, po dvou letech. Vloni jsme jej vůbec nepotkal. Docela prcek, nejmenší z těch, co jsem zatím chytil. Ale byl to divoch. Vyloženě se chtěl nechat chytit. Také to byl první pták, který zpíval spontánně.

Rodinka už je na pochodu. Rychle se přesouvám ještě kus dál zkusit štěstí na dalším teritoriu. Daří se mi. Pro dnešek padla. Když se asi o dvě hodinky vracíme k Jezírku, odehraje se přesně to, co se mi přihodilo i včera. Na puštěnou nahrávku zareaguje divokými nadávkami šoupálek. Než ale nachystám síť, je v trapu. Srabák jeden. Přilítne, seřve mě a zmizí, aniž by měl potřebu někomu něco dokazovat. 🙂 Zpívají brávníci a nad lesem zase přeletují skřivani. Co nevidět se ozvou budníčci menší. Jaro je ve vzduchu.