Po práci zábava. Po včerejší pracovní sobotě přichází čas volného nedělního dopoledne. Jsem celý rozlámaný a proto i zábava bude nenáročná, spíše kochací. Chci se jen projet kolem několika rybníků, postát za stativákem, poslechnout si nějaké to ptačí pípání, podívat se po okolí…
Snídám a už někdy k půl deváté se rozvážnou rychlostí přesouvám k jihu. Je zataženo, obloha je celá šedivá, ani toho světla není moc, a krajina je po lehkých přeháňkách, mlze a mžení vlhká a blátivá. Panuje takové to vlezlé podzimní počasí. Provoz na silnicích je téměř na nule a tak co nevidět sleduji kouř stoupající v úrovni Pohořelic z komína vlevo od silnice a podle jeho sklonu a směru jako vždy odhaduji, s jak silným větrem budu mít dnes tu čest a ze které strany bude foukat. A nemělo by to být nic dramatického.
Parkuji v jižním cípu Starého rybníka, který se vypouští. Na mělčinách jsou vidět racci chechtaví, desítky volavek bílých a popelavých, a až na druhé straně i několik desítek čejek. Oblohu šněrují menší skupiny hus běločelých. Vedle mě zastavuje terénní Nissan, chlapík ani na pozdrav neodpoví a brzy se z druhé strany rybníka ozývá střelba. Přelétající husy jsou naštěstí vysoko a stovce hus velkých se z mělčiny zvedat nechce. Taky dobře. Na vodě jsou vidět i tři ostralky, pět hvízdáků a asi dvacítka čírek obecných.
U Vrkoče mě vítají přeletující chechťáci, opět hlasy severských hus z oblohy a prázdná hladina rybníka i jeho výtažníků. Z keřů se občas ozve nesměle zpěvem střízlík, v rákosí se pohybují modřinky, zapíská ledňáček, panuje tu taková ta dušičková, tiše melancholická nálada. Je mi to jedno, kochám se, žádná očekávání dnes nemám. Provozuji pomalou formu birdingu, kdy bez reptání přijímám, co je mi nabízeno, za ničím se nehoním a nebudu se zlobit, když uvidím jen pár běžných druhů. Jsem venku, lehce si proplouvám za sebe namátkou vrstvenými okamžiky, a nesnažím se je znásilňovat tím, co bych chtěl, zenbirding v praxi.
Vracím se kousek a od severu zajíždím k Novoveskému rybníku. Zrcadlo vodní hladiny odráží jen tu šedivou oblohu. Vidět jsou husy, několik lžičáků, kopřivek, kachen, dvojice hoholů a 15 roháčů. Nad vodou se naříkavě nese hlas datla. Je to skok, od konce léta příroda vypnula zvuk, jen občas se kolem zatřepetá popěvek koňadry, modřinky nebo skupinky mlynaříků.
Od hráze z Dyjí jsou na Mušovské zdrži vidět stovky chocholaček a lysek. Zde se na vodním zrcadle jakoby v prostoru vznášejí bílé siluety elegantních roháčů. Není jich málo, téměř čtyřicet. Chocholačky s přimíšenými poláky velkými se neustále potápějí pro slávičky. Proto si netroufnu přesně tvrdit, kolik je mezi nimi kaholek. Ale jsou tu, minimálně 4 samice či mladí a jeden nevybarvený samec. Z blízké strouhy zarostlé rákosím kvičí chřástal vodní. Další dvě stovky chocholaček jsou na straně Dyje. V trsu rákosí sedí nad vodou u břehu i jeden zapomenutý kormorán malý.
Vydávám se po známé asfaltce jdoucí poli severně od Drnholce. Kolikrát už jsem tudy projížděl? Chtěl bych si prohlédnout kratičká videa ze všech těch návštěv, ale žádná neexistují. Míjím Smolisko, nejvyšší bod v okolí a vlevo od cesty stojí za větrolamem vysoký přístřešek z vlnitého plechu, pokroucený rzí a věkem. Nedá mi to a zastavuji. Jsem na hraně úhoru a kukuřičného strniště. Z vysoké trávy zadrnčí střízlík a nade mnou proletí skupina stehlíků. Připadám si tu jako na konci světa, jako na pólu osamělosti. Tak trochu mi ta polozborcená šopa evokuje maďarskou pusztu. Sychravá podzimní chvíle, od úst stoupá pára, čas tiše přešlapuje na kraji rozježděné polní cesty s polámanými zbytky prázdných kukuřičných klasů, až hmatatelné prázdno, pípání koňader, zakrákání havranů a jinak… ticho, několik barevných listů uvolněných dotekem vzduchu padá k zemi, něžně se otřou o holé větve, zašustí, na vrstvu tlejícího listí lehce zabubnují kapky zkondenzované mlhy… vše se mi otiskuje do duše… a třeba je to i naopak, a ta opuštěnost kolem je jen odrazem mého nitra. Kdoví? Ještě chvíli sedím za volantem a pluji krajinou, je to zvláštní, jsem tu, ale jsem i na spoustě dalších míst, v jiné době, ve dnech, které nikdy nepřijdou…
Minimalismus podzimní melancholie – potápky roháči (Podiceps cristatus).
Kormorán malý (MIcrocarbo pygmeus) – drobek zapomenutý na kraji řeky.
