Pátek 12. ledna:
Únor se kvapem blíží a s ním i projekt RAS na šoupálcích dlouhoprstých, který letos budu dělat už osmým rokem. Abych se připravil na to, co mě v lese čeká, jedu se tam podívat a trochu se projít. Vždy je to totiž velká neznámá. Za ten rok se v lese uděje spousta změn, některé porosty zmizí, jiné jsou mnohem řidší, někde jsou nové paseky, oplocenky… je dobré mít přehled.
Parkuji U Jezírka a pouštím se lesem přibližně k severozápadu. Zem je ztuhlá mrazem, sníh nikde, jen opadané listí a zmrzlé stružky vody v hlubších žlebech. Je vcelku pěkně, moc nefouká a nad tenkou oblačností je občas tušit slunce. Les je teď plný křiku šplhavců. Nejvíc jsou slyšet strakapoudi velcí, ale několikrát potkávám datly, žluny zelené a jednou strakapoudy prostřední. Šplhavci bubnují, přeletují, honí se a křičí. Hned za nimi následují hlasy brhlíků. Spíše jednotlivě potkávám pět druhů sýkor, i ten šoupálek se ukazuje, doléhají ke mně trumpetky hýlů a útržky zpěvu křivek. Procházím se, poslouchám, myšlenky se mi honí po všech čertech a je mi fajn. Jsem zvědav, jak to letos se šoupálky půjde a jestli těch svých 30 ptáků stihnu pochytat od poloviny února do 29.2., kdy odlétám na tři týdny za ptáky do tropů. Později, po návratu, už na mě reagovat nebudou, budu se muset snažit hned z kraje.
K autu se vracím po třech hodinách venku. Doufám, že za ten měsíc už bude půda měkká, aby do ní šly zarazit tyčky k síti a šoupálci snad budou reagovat na hlasovou provokaci a nebudou ještě spárovaní. No, uvidíme.
Neděle 14. ledna:
Za oknem je dokonce polojasná obloha, znatelněji pofukuje, ale u pozorování téměř prázdného krmítka a větví sousední douglasky dnes nezůstanu. Nechce se mi vyrážet nikam daleko, objíždět rybníky ani osvědčené lokality. Spíš se chci zase projít. Stejně jako v pátek v lesích, bych si dnes chtěl naordinovat trochu těch polí. A vím přesně kam zamířím, je to kousek pod Brnem a na přelomu března a dubna tam jezdím chytat táhnoucí chřástaly.
V podmáčených loukách u Blučiny stojí voda. Teď je pod ledem, ale pokud tu vydrží až do toho března, mohli by se tu ukázat nejen chřástali, ale i nějací bahňáci. Chlapsky fouká. To, co se zdálo v městských ulicích jako mírný větřík, tady v polích ledově zalézá pod oblečení. V křovinách podél strouhy se zdržují modřinky, blíže k vesnici pak hejnko vrabců domácích. Na led mezi zamrzlou loňskou trávu přistává hejno kvíčal, které při tom zvedá lindušku luční. Obcházím celou lokalitu až do míst, kde je zavážena sutí a zeminou k vybudování dalších logistických hal. Mezi valy navážky se tu vytvořila pěkná jezera, i bruslit by se na nich dalo. Semínka na zdřevnatělé vysoké buřině hledají stehlíci, ale jinak tu nic není.
Přejíždím dálnici a vyjíždím vpravo na kopeček v polích. Kolem loví poštolky a káně. Kousek od auta vzlétne skřivan. Molendu nechávám v nejvyšším bodě a jdu se cournout směrem k několika rybníčkům mokřadu u Albrechtova. Sice fouká, ale vítr polevil a zubaté sluníčko lehce hřeje. Rybníčky právě objíždí zelené terénní auto, ale brzy mizí za terénní vlnou. U rybníčků mě čeká několik strnadů rákosních, bažanti a pěnkavy. Je tu klid.
Pokračuji proti proudu Moutnického potoka. Na ledě hledá potravu konipas horský. Nad polem se točí několik kání a jedna z nich je rousná. Pak těsně nad zemí nedaleko proletí čtyři desítky doupňáků. V hliněných březích potoka jsou velké díry po nutriích, od kterých směřují vyšlapané stezky do polí i do blízkého lesa. I tady stojí v polích zamrzlé louže. Jednou jsem i tady zkoušel chytat chřástaly a podařilo se. V době tahu jsou zřejmě k zastižení téměř všude. Na obloze se zdánlivě odnikud zhmotňuje volavka bílá.
Vracím se kolem lesa, kolem starých dubů s houštinami jmelí v korunách. Bubnují tu strakapoudi, pokřikují sojky a přede mnou pobíhají bažanti. Říkal jsem si, jestli se tu třeba neukáže nějaký brkoslav, když už je jejich pozorování na avifu tolik, ale smůla.
Po půldruhé hodince se vracím zase k autu. Je sice zima, ale před očima mám obrazy z předchozích jar, kterých jsem tu byl svědkem, s hejny bojovníků a kulíků zlatých v polích. Už se na ně těším, už aby tu byli.
Kvíčaly (Turdus pilaris) nad podmáčenými loukami u Blučiny.
Jeden z lehce přituple vyhlížejících bažantích kohoutů (Phasianus colchicus).
