Mám za sebou vydatný spánek, tak vydatný, jako by si můj organismus dopřál několik chlebů s máslem a medem a zapil to půl litrem kakaa. Ani snídat nemusím. Obloha je z půli modrá, rtuť teploměru uvízla jeden dílek nad nulou a svítí slunce.
U Pohořelic jsem něco po půl osmé. Západně, za jedním z větrolamů registruji hejna hus ve vzduchu. Točí se nad polem a sedají. Odhadem jich může být tak 8 tisíc. Když se chci podél větrolamu pustit jejich směrem, všímám si několika zaparkovaných aut a postaviček s puškami právě v těch místech, kam bych rád. Škoda, jsou tu myslivci. Nechce se mi motat v jejich blízkosti. Svoje první letošní hejno severských hus v polích musím oželet. Na ozimu postávají bažanti z blízké obory. Tam za plotem jsou jich stovky, hlava na hlavě.
Je krásně. Slunce svítí, vítr téměř nefouká a teplota krůček po krůčku stoupá. Měl bych si to užívat a to taky dělám. Přesto mě to nutí přemýšlet. Dumat nad tím, jak naše vztahy zůstávají nedořečené, jak spoustu věcí odkládáme a pak náhle zjistíme, že už je na všechno pozdě. Jak svěřujeme svůj čas do rukou náhodě a spoléháme na „vhodnější“ příležitost, která nikdy nemusí přijít.
Od severu přijíždím k Vrkoči. Hladina stoupá, ale na mělčině stále ještě sedí hejno čejek (55 ex.) a racků chechtavých (270 ex.), mezi kterými se motá čtveřice jespáků obecných. Odlétající kolihu prozradí proti nízkému osluňujícímu slunci její křik. Pozoruji orla mořského sedícího na kameni vyčnívajícím z bahnitého dna Vrkoče. A z rákosí na břehu rybníka Zarostlého naříkavě volá chřástal vodní. Stejný smutek mám i v sobě.
Napadá mě mrknout k rybníku Starý a dobře dělám. Jsou tu stovky kachen, více než stovka lžičáků, desítky čírek obecných a mezi čtyřmi desítkami hus velkých až na druhé straně vodní hladiny také jedna se žlutým límcem. Přesouvám se blíž a daří se mi odečíst její kód (H469 – její poslední a jediná evidovaná pozorování pocházejí ze sousedního Rakouska). Skupina hus se zdržuje také na vedlejším Novoveském rybníce – 350 hus běločelých a 15 hus velkých. Podél jižního břehu sčítám přibližně 150 čírek obecných.
Pak už stojím kousek od Pasohlávek na břehu Mušovské zdrže VDNM. V okolí plave 150 lysek, 200 chocholaček a 21 roháčů. Hladina se lehce vlní a odráží se v ní obloha. Vláďa Teplý hlásil před několika dny zedníčka v Merklíně. Už šestou zimu se mu tam vrací ten stejný pták. Však se o něj každou zimu vzorně stará. Zajíždím tedy na skok také ke Klentnici, abych se prošel do lomu. Je tu pusto a prázdno. Sjíždím ještě pod Pavlov, kde na Novomlýnské zdrži VDNM počítám 126 hvízdáků. Průjezd do Dolních Věstonic je stále uzavřen. Nejspíš se tudy už nikdy jezdit nebude.
Rozhoduji se pro návrat. Pod Pohořelicemi ještě jednou mířím do míst, kde jsem po ránu viděl přistávat husy. Je tu rozsáhlé kukuřičné strniště, ale husy už tu nejsou. Jen v těsné blízkosti Pohořelic sedí na ozimu pětice orlů mořských. Impozantní hnědá zvířata na zeleném ozimu.
Smutek. V pátek zemřel Karel Hudec a tři dny před ním můj otec. Některé věci se už dohnat nedají.
Okolí bažantnic je na podzim vždy plné bažantů obecných (Phasianus colchicus).
Zcela vpravo plave husa velká (Anser anser) se žlutým odečítacím límcem.
