Je to více než týden, co Karel Šimeček zaznamenal na jižním okraji Svatobořic-Mistřína v hejnu špačků obecných juvenilního špačka růžového. Během následujících šesti dnů se při jeho pozorování vystřídala řada dalších ptáčkařů. Pták se stále zdržoval zhruba ve stejných místech a také jeho fotky z drátů elektrického vedení se hodně podobaly.
Špačka růžového jsem u nás ještě neviděl. Květnový zástih tohoto druhu na střední Moravě jsem sice prošvihl, ale za tímto mlaďochem se mi nechtělo. V pátek mě ovšem čekala služební cesta do Šardic. Dost dlouho mi trvalo, než jsem si tu shodu okolností, tu přihrávku ornitologické bohyně, uvědomil. Vždyť Šardice leží hned vedle Mistřína! Navíc bych měl mít i čas se po špačkovi podívat. Ráno při odjezdu na služebku už sebou vláčím potřebnou birderskou výbavičku.
Celé dopoledne v roli lesního pedagoga si říkám, jestli budu mít štěstí. Poslední pozorování špačka zveřejněné na avifu je staré dva dny. Po ukončení akce v lese se nechávám kolegy hodit na jih Mistřína. Už když projíždíme vesnicí, uvědomuji si, že tohle bude o velikém štěstí, protože oblohou přeletují sem a tam stovky a stovky špačků obecných. Jsou to mnohasethlavá hejna přelévající se nad střechami domů, ze zahrady do zahrady, a stále v pohybu. S výbavou na zádech a dalekohledem na krku pochoduji k jižnímu okraji pole, v jehož okolí byl špaček růžový vždy viděn. Sedám do stínu keřů, chystám stativák a foťák a rozhlížím se po okolí. Tisíce špačků sice víří vzduchem a vytváří proměnlivé vzdušné obrazce, ale to všechno kdesi daleko na severu nad dědinou. V mé blízkosti se objevují jen jednotliví ptáci.
Slunce mám za zády a pole přede mnou je jako dokonalé jeviště. Jen kdyby se ukázal ten správný herec. Občas se poblíž ozve zvonek, párek stehlíků, na povláčené pole sedne skupinka konipasů bílých a z keřů bez ustání žvatlají desítky vrabců polních. K jihu ve dvou vlnách letí asi 160 havranů. Už jsou tady. Špaček růžový ale nikde.
Se sluncem posouvajícím se po nebi se postupně přesouvám k západnímu cípu pole. Stále jsem ve stínu a chráněn proti větru. Když už se objeví větší hejno špačků v poli, není k zastavení. Jen co na ně zacílím, okamžitě vzlétají a nakonec mizí směrem k jihu. Jediné ptáky, které si můžu trochu lépe prohlédnout, jsou ti, co sednou do korun vysokých jehličnanů severně ode mě. Jsou jich ale jen desítky. Čas běží a špaček nikde. Jen další a další hejna přeletující bez zastavení k jihu, kde nejspíš nocují v rákosinách rybníků. Registruji dalšího chlapíka se stativákem, který ale za chvilku odjíždí a pak ještě jednoho. Oba je znám. K tomu druhému se vydávám na pár slov. Zjišťuji, že tak za půl hodiny vyráží na Brno a domlouváme se, že mě vezme. Jsem tu už tři hodiny a zbývá mi necelá půlhodinka.
Nastává doba, ve kterou tu byl špaček růžový zastižen nejčastěji. Zase se objevuje menší hejno špačků a sedá na dráty a pak do pole. Oko už mám vytahané a druhé si musím zakrývat dlaní, ale projíždím jednu jejich řadu za druhou. Je tam! Nenápadný béžový pták s tmavými křídly a mohutnějším nažloutlým zobákem. Tou svojí nevýrazností je mezi ostatními špačky obecnými nápadný. Dočkal jsem se. S kolegou se pak dalekohledy pečlivě držíme našeho špačka při všech následujících přeletech. Pořizuji i pár dokumentačních cvaků. Vidíme ho jak v poli tak několikrát z různé vzdálenosti na drátech. Dvacet minut přepychového pozorování na scéně prosvícené sluncem klonícím se k obzoru. Co více si přát? A jako bonus projíždíme nádhernou zvlněnou krajinu moravského Toskánska. Tohle bylo báječné odpoledne.
Nevýrazný a přesto mezi špačky obecnými nápadný – juvenilní špaček růžový (Pastor roseus).
Samice krahujce obecného (Accipiter nisus) šmejdící po okolí.
to ani není možné, že jednoho špačka najdeš mezi těmi obrovskými hejny 🙂 to je teda něco.