Kafe, osolený chleba s máslem a za okny zatažená obloha. Po stranách ulice jsou hromady namrzlého sněhu. Škrábu námrazu z oken auta, vycouvávám z naší ulice stoupající prudce k lesu a opouštím Pístovice. Ještě ve Vyškově si myslím, že jedu k Tovačovu, ale překvapuje mě, že nenajíždím na dálnici, ale pokračuji po okresce k východu. Ruce pak točí volantem vpravo na Topolany a já už začínám tušit, co mi podvědomí připravilo na následujících pár hodin.
Hned za dálnicí, kterou podjíždím, je na kraji vesnice něco jako malý suchý poldr, terénní deprese zarostlá trsy rákosu s keři podél zvýšených břehů. Je tu klid. Slézám k rákosu, odkud se zvedají tři bažanti. Nad hlavou mi kráká šedivka a na poli sedí káně. Registruji čimčarání vrabců z hustých křovin v jižní části poldru a všímám si opeřenců sedících v korunách topolů. Jsou dost vysoko a daleko a tak se vracím pro stativák, abych si je důkladně prohlédl. Vrabců polních jsou tu asi dvě desítky, ale zbylých 130 ptáků jsou strnadi obecní. Povídají si spolu a zlehka si pozpěvují. Kousek od nich sedí dva špačci. Jaro je na spadnutí, i když to tak zatím nevypadá. Je to ale cítit ve vzduchu. Pokračuji polní cestou dál. Myslivci tu mají udržovaný zásyp, od kterého se zvedá další padesátka strnadů obecných a několik pěnkav. Z topolu teď pokřikuje strakapoud velký a ostře pohvizduje dlask. Za křovinatým remízkem začíná nedávno vybudovaný biokoridor táhnoucí se nejprve k západu, který pak zahýbá k jihu a po 3700 m končí kousek od mého odchytového místa nad Zouvalkou.
Teď už vím, kam mám jet dál. Odbočuji na úzkou asfaltku kroutící se mezi remízky a poli. Teď je tu neuvěřitelně mrtvo. Jediným létajícím objektem ve vzduchu je dron, kterého prohání nad remízky nějaký chlapík s autem. Na zasněžených polích jsou vidět jen káně a zajíci. Šedivá obloha, namrzlý sníh a silnička bez provozu umocňují můj pocit, že jsem se ocitl na konci světa, pocit zvláštní teskné osamělosti. Zastavuji až na druhém konci onoho 3700 dlouhého pásu křovin a jdu se projít ke svému odchytovému stanovišti. Sníh mě udrží vždy jen několik kroků, pak se bořím po kotníky. Je tu mrtvo. Těším se na konec léta, až tu budu zase trávit nejednu noc s osmnáctkou. Připisuji si tři káně, dvojici strak a to je vše.
Napojuji se na silnici sjíždějící z kopce k Vyškovu, ale před krajem města se pouštím po další úzké asfaltce lemující dálnici na Kroměříž. Opět se dostávám k jiné části biorokoridoru, v jehož blízkosti poskakuje 12 strak. Prohlížím holé travnaté krajnice s odtátým sněhem, jestli nenarazím na nějakého zajímavého opeřence, ale potkávám jen kosy a kvíčaly hodující na zbytcích ptačího zobu. Asfaltka provází dálnici, jen provoz je tu nulový. Paralelní dimenze k uspěchané době pár metrů ode mě. Opouštím ji silničkou podél Medlovického potoka s řadou drobných vodních plošek, které jsou teď pod ledem. Projíždím Medlovice a dostávám se k velkému hnojišti v polích, které jsem našel asi před měsícem.
Z oblohy se sypou drobné sněhové krupky. Panuje příšeří. Z pole křičí káně a ze stromů podél cesty přilétá chřestivé stračí čak čak. Z hnojiště se kouří. Poskakují po něm strnadi obecní. Dnes je venku opravdu mrtvo. Strnadi, káně, straky, strnadi, káně, kvíčaly. Ale proč ne. I tuhle podobu může mít pozorování ptáků. Nevadí mi to, ale už se opravdu těším na jaro.
Otáčím to. Po stejné asfaltce znovu objíždím ten stejný biokoridor. Někdy v půl jedenácté pak sjíždím na Vyškov. Lahev vína v Lidlu a zpět do Pístovic. Jaro může přijít náhle, je třeba pustit se do ořezu jabloní. Natáhnu síť, vyšplhám do korun a budu se tam pohupovat jako zapomenuté oschlé jablko.
Další z řady minimalistických fotek, které si teď jako jediné vozím z terénu – straka obecná (Pica pica).
