Probouzím se před zapípáním budíku a přemýšlím, jestli se mi chce ještě usínat. Nebylo by to těžké, ale k čemu to? Tiše vstávám, světlo rozsvěcuji až v kuchyni. Na chodbě mě čeká sbalený fotobágl. Stačí pár základních úkonů a už stojím před dveřmi bytu. Nevzbudil jsem nikoho. Jen Emil vyběhl se mnou. Venku je tma, na černé obloze poblikávají hvězdy a nad siluetami stromů visí bledý měsíc. Tož kam? Na rozmyšlení mám ještě pár kilometrů prázdnými městskými ulicemi. Přejíždím výpadovku na Olomouc. Je to tedy jasné, pojedu na jih, chci se podívat k Lednici.
Obloha postupně bledne, ale místy mě čeká mlha. Za Podivínem si připadám jako osamělý mořeplavec vznášející se na tiché mlžně mléčné hladině luk rozprostírajících se kolem silnice. V Lednici mlha mizí, abych ji zase potkal v dolíku upuštěného Mlýnského rybníka.
Je stále ještě šero a mělčiny rybníka jsou skryty v mlze. Směrem k Břeclavi se rozletují velcí racci – celkem asi 420 ptáků. Za zády mi zpívá střízlík, ve strouze za hrází pokřikují ledňáčci, jazzmanka červenka se snaží vystihnout melancholickou atmosféru začátku dne. V mlze přede mnou se díky hlasům velkých racků jakoby skrývalo mořské pobřeží. Mohlo by, ale není tam. Vzduch postrádá onu slanost mořské vody. Z bahen co chvíli zazní hlas konipasa bílého a občas se ozve husí kejhnutí. Za mnou vychází do mlhy slunce a ta se pomaloučku rozpouští. Vystupují z ní desítky siluet volavek bílých a stovky racků chechtavých. Jsem tu dobře hodinu, než dokážu přečíst dvě stovky hus velkých, mezi kterými se skrývá šest běločelek, další půl hodiny trvá, než si troufnu určit bahňáky motající se mezi čejkami. Je tu několik bojovníků, tři vodouši tmaví a 35 jespáků obecných. K lovu přilétají od Hlohovce kormoráni. Na kus řeči se zastavuje pan zahradník ze zámeckého parku. Povídá o uspěchaných lidech, o tom, že si nikdo ničeho neváží, a co chvíli s úžasem komentuje scénu před námi. Je tu krásně. Po další půlhodině zjišťuji, žečírek se skrývá v řadě za racky a bahňáky více než tři stovky. Nacházím lžičáky, kopřivky a velkých racků je tu stále ještě 120. K západu přetahuje 150 doupňáků a já jako bych ve vzduchu už slyšel havrany. Ještě pár dní a jsou tady. Je fajn tu jen tak postávat na břehu rybníka, koukat do rozestupující se mlhy a odhalovat tajemství mělčin dva tři dny před výlovem.
Když odjíždím, potkávám hned na kraji Hlohovce zase mlhu. Výtažníky na Včelínku jsou vypuštěné. Na jednom se racci chechtaví snaží obrat o úlovek volavku stříbřitou. Nesyt je utopen v husté mlze. Jedu dál. Přes Bulhary k Pavlovu. Hladina Novomlýnských nádrží je klidná jako zrcadlo. Nad Pavlovem přeletuje konipas luční, dvě lindušky luční a nad hřebenem se prohání tři poštolky a káně. Sjíždím zase do mlhy, která se až do Brna už nerozpouští. Mám za sebou kouzelné ráno a doma jsem jen chvíli po snídani. Celý den je před námi.
Volavka stříbřitá (Egretta garzetta) s úspěchem lovila na výtažnících Včelínku malé rybky.
