První prosincový den. Po probuzení hledím z okna na bílé střechy, větve stromů a trávníky. Sněhu není moc, ale překvapil. Mohou ho být tak 2 cm a z šedivě zatažené oblohy se stále drobně a tiše snáší k zemi. Možná i nějakou chvíli vydrží, než se v městských ulicích promění v rozbředlou špínu. Pár dní má zůstat pod nulou. Prozatím přidává dni světla a městskému prostředí vzácnou iluzi čistoty vypraných cích.
Celý víkend mám na starosti omladinu. Budu si muset odpustit hodiny trávené v terénu kolem Novomlýnských nádrží. Na chvíli je ale třeba někam vyrazit. Volím Brněnskou přehradu. Ze všech větších vodních ploch jsou teď hlášeny potáplice, které se touto dobou občas zastaví i na dlouhé vodní nudli u Brna. Pořádně se oblékáme a vyjíždíme. Když jsem se ráno díval z okna, viděl jsem u protějšího domu retrívra, jak se radostně válí ve sněhu, a stejně tak se chovají i kluci, když vyběhnou z auta. Jsou nadopovaní energií a nadšením. Ve sněhu sotva kryjícím zemi dělají andělíčky, Franta se rozbíhá, vrhá se k zemi a z mírné terénní vlnky se snaží jezdit po břiše, skáčou, vřískají, mají radost.
Jsme v jižním cípu přehrady u Rakovce. Prohlížím vodní hladinu ztrácející se směrem k Rokli v mírné mlze, ale nic moc na ní není – skupinka racků chechtavých, racek středomořský, hejnko březňaček, šedivky na břehu… Kolem je bílo, z borovic pokřikují mlynaříci a nás míjejí osamělé dvojice na sobotní předobědové procházce. Racci se náhle zvedají. Nevím, jestli to má na svědomí krahujec, který vylétl z lesíku nad vodu. Neměl by pro ně představovat nebezpečí. U břehu se objevuje potápka malá. Zima je vlezlá. Kluci mají za chvíli mokro v botách a mrazem ztvrdlé rukavice. Ještě chvíli poskakují na trampolínách na zasněženém pískovišti a pak už je naháním do auta. Víkendový terén tímto končí. Další kontakt s ptáky budu mít už jen prostřednictvím krmítka za oknem našeho bytu. Ale i to je zajímavé divadlo.
Vrána šedá (Corvus cornix) se chvíli zdržela v dosahu mého objektivu.
